Kdy vlastně začal a kdy skončil brexit? Ač ta otázka vypadá zcela jasně, jednoznačnou odpověď aby člověk pohledal. Jisté je jen tolik, že referendum o vystoupení z Evropské unie se v Británii konalo v roce 2016 a těsně v něm zvítězili zastánci rozchodu. Těžko to lze ale považovat za start brexitu. Ten spustil již o dost dříve britský premiér David Cameron, když ve snaze ukonejšit euroskeptiky ve své Konzervativní straně před volbami v roce 2015 slíbil, že v případě vítězství nechá ve věci vypsat referendum. Naivně si myslel, že něco takového nemá naději na úspěch…
Překvapivě ještě těžší je ovšem určit, kdy brexit skončil. O vstoupení z evropského klubu Velká Británie oficiálně požádala v roce 2017. Najít jeho vzájemně přijatelné podmínky ale trvalo celé desítky měsíců, takže unii Albion po mnoha kotrmelcích nakonec fakticky opustil až v roce 2020.
To jsme se ale ještě pořád nedobrali úplného finále - Severní Irsko dál zůstávalo celně napůl v Evropské unii a napůl v Británii. O definitivě tedy můžeme mluvit nejspíše až nyní, když britský premiér Rishi Sunak a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová po mnohaměsíčních licitacích podepsali dohodu, která dosavadní provizorium uzavírá.
Můžeme si oddechnout, že kontinent i ostrovy konečně překonaly minulost, aby spolu mohly souladně čelit nijak růžové budoucnosti.
Mayová to věděla
Dodejme ovšem, že dohoda s Bruselem už spustila vlnu protestů v řadách britských toryů i severoirských unionistů. V roce 2019 by to ministerského předsedu Spojeného království ještě mohlo smést, ale v roce 2023 jsou už všichni příběhem o globální Británii, která se zbaví unijních okovů a obnoví své velmocenské postavení, unaveni. Nic z toho nenastalo, krom rekordu ve střídání selhávajících premiérů.
Přichází tak čas velkého zadostiučinění pro tu, která na brexitu odvedla nejvíce práce - Theresu Mayovou. Do úřadu nastoupila po nešťastníku Cameronovi, který všechno spískal, a musela pak za něj tahat horké kaštany z ohně. Říkala přitom Britům pravdu, a právě proto nakonec odcházela jako velmi nepopulární politička.
Z nemalé části i kvůli tomu, co se definitivně podařilo dořešit až nyní. Britové totiž chtěli co nejrychlejší rozvod, ale zároveň z dobrých důvodů nestáli o pevnou hranici mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Vždyť teprve v roce 1998 skončilo v těchto končinách čtvrtstoletí velmi krvavých bojů mezi republikány a loajalisty. V unii hranice nebyly třeba, což ale odchod samozřejmě mění. Mayová tak logicky navrhovala, aby v zájmu míru na irsko-irské hranici Británie ještě nějaký čas zůstala v celní unii a pod jurisdikcí unijních soudů.
To ji v roce 2019 smetlo a otěže místo ní převzal kraválový politik Boris Johnson. Tomu se sice podařilo brexitovou dohodu dotáhnout k podpisu, ale za cenu, že ze Severního Irska stvořil celní Schrödingerovu kočku - provincie zůstala součástí Británie, jenže dovoz do ní se musel kontroloval už na moři a podle unijních pravidel, což nesnesitelně protahovalo dodávky potravin, léků i dalšího zboží do hrdého brexitového království. To nemohlo dlouho vydržet.
Jediné možné řešení
Johnson se však k hledání definitivního řešení neměl, protože politicky žil z rozdmýchávání emocí. Jeho nástupkyně Liz Trussová se pak v úřadě ani nestačila ohřát, takže nakonec všechno zbylo až na Sunaka, který ji vystřídal loni.
Že by nebyl zastáncem brexitu, mu nikdo vyčítat nemůže. Na rozdíl od Mayové či Trussové jej propagoval od počátku. Zároveň ale jako pragmatik věděl, že je třeba se především dohodnout.
Výsledkem je tedy nynější ujednání, že kontrola v Irském moři se výrazně omezí pro produkci směřující přímo na severoirský trh. Tu, která pak bude pokračovat dále, ale naopak čeká klasický režim platný na unijních hranicích.
Protože jde o dohodu, která je hořká pro severoirské unionisty, snažil se jim ji Sunak osladit tím, že tamní administrativa bude moci odmítnout veškeré unijní změny, které by trvale ovlivňovaly severoirskou situaci. Pravda je ovšem taková, že finální slovo zůstane Evropskému soudnímu dvoru, protože Brusel se prostě nemůže vzdát kontroly nad svou vnější hranicí.
Theresa Mayová by tak nyní klidně mohla poznamenat: "Já jsem vám to říkala…"
Bez Británie to nejde
Fakt, že se podařilo celý tvrdý oříšek rozlousknout, je důležitý nejen pro Severní Irsko. Konečně je také možné, aby Británie a unie přestaly plýtvat silami na řešení minulosti a napnuly je směrem k věcem příštím, značně neveselým.
Kdo si v čase brexitu euforicky myslel, že kontinent se bez Spojeného království lehce obejde, už z takové představy vystřízlivěl. Putinova válkychtivost důrazně připomněla, že co se evropské bezpečnostní architektury týká, zůstává Británie stále klíčovou mocností. Brusel i Londýn potřebují minimálně v tomto ohledu rychle najít společnou řeč a někdejší docela velká bolest ze vzájemného rozchodu se tak najednou stává jen nevýznamnou záděrkou.
