Vláda Petra Fialy chtěla být vládou politické změny, změnou politické kultury. Místo populismu uměřená rozumová politika, místo personální korupce a nepotismu férová soutěž. Místo mlžení a vymýšlení otevřená přímá komunikace. To poslední se bohužel zatím daří nejméně, přestože v moderních demokraciích je dobrá komunikace tím nejdůležitějším.
Moderní politika je podobně jako moderní ekonomika globálního kapitalismu především otázkou důvěry. Politikům se buď věří, a pak se v zájmu změn leccos překousne, nebo se politikům nevěří, a pak nejsou úspěšné ani skvěle propracované programy. Velkou roli v získávání důvěry hraje komunikace s veřejností. Nejde ani tak o to, voliče přemluvit či umluvit, to není dobré PR, jakkoliv může co do počtu získaných hlasů dlouho fungovat. Podstatnější je otevřenost, tedy vědomí, že politici záměrně nic neschovávají a že jsou připraveni své politické rozhodování detailně obhajovat.
Zatímco Andrej Babiš jako lídr vlády mluvil neustále, byl k nezastavení a velmi často říkal i věci, které říci nechtěl, takže je pak musel složitě dementovat nebo jinak uvádět na pravou míru, premiér Petr Fiala se takovým chybným krokům z upovídanosti preventivně vyhýbá. Velmi pečlivě si vybírá, co a jak zveřejnit, až to chvílemi vypadá, že pro dobrý mediální obraz se něco tají, posouvá či záměrně schovává.
Nekontroluje se jenom agenda premiérská, ale většina ministrů je vedena k tomu, aby se ve svém rozhodování na veřejnosti příliš "nesdíleli". Tedy aby se na veřejnosti moc neobjevovaly všechny uvažované varianty řešení, favorizované či méně preferované možnosti postupu, ale aby se případně objevily až na konci jako už neškodné stíny definitivního rozhodnutí vlády.
Premiér Fiala a jeho ministři tím zabraňují dojmu rozpolcenosti či řevnivosti uvnitř kabinetu, což je pro vnější politický dojem jistě velmi výhodné. Zároveň to však znemožňuje veřejnosti vidět do řady důležitých problémů. Novináři a veřejnost samozřejmě mohou dál diskutovat v médiích či na sociálních sítích, pokud jsou ale proměnné jednotlivých variant prakticky neznámé, jsou to diskuse vedené tak trochu na prázdno, diskuse pro diskusi, aby se neřeklo, že demokracie neběží, jak má.
Dokonce i někteří náměstci v televizních vystoupeních přiznávají, že existují dvě tři varianty řešení nějakého problému, ale nemohou je prozradit, protože vláda oznámí až hotový výsledek. Zabraňuje se spekulacím a zavádějícím dezinterpretacím, ale za cenu toho, že do politiky není vidět, a to více než předtím.
Demokracie je pomalá proti rychlosti na sítích
Vláda například dlouho odkládala zveřejnění smlouvy s Polskem o dolu Turów, na veřejnost se dostala až několik dní po podpisu, ačkoliv se máloco více a bezprostředněji týká konkrétních obyvatel. Varianty rozpočtových škrtů se tajily až do chvíle, než je vláda definitivně schválila. Podrobné podklady nedostaly ani odbory, které o rozpočtových změnách jednaly v tripartitě. Informace, jež k rozpočtu sociální partneři před jednáním obdrželi, byly raději zestručněné do "rozpočtového reader's degistu".
Ve srovnání s Babišovým užvaněným pojetím PR je to samozřejmě jisté odlehčení a úleva, protože veřejný prostor není tak zahlcen zbytečnostmi a nesmyslnými detaily, které místo přehledu vytvářejí chaotický zmatek a politickou kaši, v níž se nakonec nevyzná nikdo. Přechod k politice jako černé skříňce, do níž padají vstupní data a ideologické představy a z druhé strany vypadávají hotová rozhodnutí, je nicméně nebezpečný extrém. Pročistit zanesený veřejný prostor od politického žvástu, který znemožňuje efektivní vládnutí, s tím nelze než souhlasit. Ale vymazávat z veřejné rozpravy důležité orientační vhledy do rozhodování vlády a ministrů a vracet do hry politiku v podobě tajemné černé skříňky, to je návrat do minulého století.
Uzavírání politického rozhodování do black-boxů ministerstev a vlády jako celku je tendence, která jde proti demokratickému trendu snadno a prakticky okamžitě dohledatelné, a tudíž kontrolovatelné politiky. Bez ní se demokracie v digitálním 21. století neobejde. Demokracie se může jako životaschopný systém udržet jen tehdy, budou-li politici připraveni skládat (mezi)účty (accountability) ihned, ne až na konci mandátu.
Demokracie se v pozdní moderní době dostala do konfliktu času - je pomalá na život, který na sítích letí rychlostí světla. Demokratické rozhodování, jež si žádá diskusi a rozpravu, se samozřejmě bude vždy odehrávat s jistým zpožděním, to však neznamená, že informace o procesu rozhodování nemohou či dokonce nemají být k dispozici "online".
K opravdové změně nebude stačit dělat věci jinak než Andrej Babiš, nýbrž dělat je lépe a otevřeněji. Pak se také může vrátit důvěra v "normální" politiku, kterou Petr Fiala slíbil před volbami. Stále častěji viděné černé skříňky a hyperkontrolované prezentace politických výstupů k naplnění tohoto slibu určitě nepovedou.
