K večeři jsme si udělali chřestovou polévku, perličku na smržích s těstovinovou rýží, a pro druhého z nás bezmasý chod: bulgur a špaldu se směsí zeleniny a rozinkami. Jako dezert tiramisu. Celé to trvalo tři a půl minuty a stálo deset euro, tedy dvě stě padesát korun. Jak je to možné?
Všechno jsme si koupili v samoobsluze za rohem, už hotová jídla v plastových mističkách, v estetickém obalu. V mikrovlnce ohřáto za pár minut.
Bylo to v Čechách? Ne. Naše samoobsluhy nic takového neznají. Jsme v malém francouzském městečku Amboise, jakých jsou ve Francii stovky. A takových samoobsluh Carrefour tam mají tisíce (v 90. letech ta značka u nás bývala taky). Ta naše má otevřeno sedm dní v týdnu.
Kachna na pomerančích, kuře na olivách za dvě minuty
Velikostí připomíná Albert v Praze na Vinohradech, ale to, co nabízí, a jakým způsobem, je jiná planeta. Balíčků s hotovými jídly, které jsme si koupili, měli na policích padesát: kachní stehýnko s bramborami, kuře po baskicku, telecí v bílé omáčce, kachnu na pomerančích s rýží, králíka po myslivecku, vepřovou pečeni s brambory po dauphinsku, kuře na sladko-kyselo, filety z pstruha, chili con carne, kuře na olivách… Část jídel je bio, několik přímo veganských: náš bulgur, sojové kuličky à la kuskus, sojové placičky s rajčaty a zeleninou, vegetariánský talíř z různých zelenin. Většina těch jídel stojí necelá tři eura, naše perlička byla asi nejdražší.
To není všechno. Na regálech, kde není kouska volného prostoru, leží zabaleno šedesát různých šunek a uzenin, sto dvacet (ano) různých sýrů. Nebo šedesát druhů hotových polévek v krabicích, stačí ohřát.
S tímhle vším nemusíte být bohatí a můžete jíst zajímavá, chutná jídla, každý den můžete rodině nabídnout něco jiného. Dá vám to pocit důstojnosti.
Východ a západ
Česká a francouzská samoobsluha stejné velikosti jsou dva světy. Rozdíl vidí každý, kdo tam zajde. Jsme stále východ a západ. A to naší vlastní vinou, respektive vinou těch, kdo u nás rozhodují o tom, co bude národ kupovat. Příčinou není žádná zlá vůle západní Evropy, nic nám nevnucuje ani nezakazuje. Příčinou jsou majitelé a vedení a nákupčí českých řetězců a obchodů. Drží nás stále kdesi v minulosti, a západ Evropy už je někde jinde.
A je s podivem, že tenhle stav existuje třicet let po pádu komunismu. Jíme hůř a méně zajímavě než západní část kontinentu. Proč? Co vede české samoobsluhy k tomu, že nám předkládají omezený výběr z toho, co má před sebou občan západní Evropy? Nedostatek představivosti, myšlenková lenost, rutina? Honba za co největším ziskem? Myslí si, že český občan koupí všechno, že mu bude donekonečna stačit druhořadé jídlo? Proč je výběr zeleniny a ovoce na trzích tak chudý?
V Čechách je jistě spousta firem schopná vyrobit hotová jídla, proč nejsou na pultech, kromě nevýznamných výjimek? Vyrobit zajímavé sýry, péct křupavý vícezrnný chleba, proč nejsou na pultech ? Monopol řetězců ? Proč mnoho z toho, co je běžné pro každého Francouze, najdete v Praze v nejlepším případě jen jako luxus - v drahých prodejnách typu Delmart, na které mnoho občanů nemá? Pořád to tuzexové vidění světa, dva typy obchodů?
Jiná kvalita života
Proč to píšu? Nejde zdaleka o větší kvantitu, o to, že průměrný Francouz má desetkrát větší výběr potravin než Čech. Jde o víc, o jinou kvalitu. Kvalitu života. O trochu jinou civilizaci. O snadnější, hladší způsob života, o lehkost bytí. Kdy nenarážíte pořád na problémy, ale jdete životem, v němž se okolí snaží, aby překážky nebyly. Jde o důstojnost běžného občana. Člověk, který má větší výběr, se cítí svobodnější, volnější. Když můžete přijít domů v sedm a v půl osmé už servírovat dětem večeři, máte s nimi volný večer. Když můžete za půl hodiny připravit večeři, můžete zvát kamarády. Obchod vám uvolní ruce k životu.
Co je ve Francii považováno za běžné a dennodenní, je u nás luxusem nebo vůbec neexistuje. A jelikož to jsou věci, které jsme za komunismu neznali, lidé je u nás ani nevyžadují. Často ani nevědí, že jedí hůř a zároveň dráž než západní část Evropy.
Kromě už zmíněných polotovarů ve Francii existuje celá síť obchodů (Picard) výlučně se zmraženými jídly, od desítek hotových (včetně nadívaných křepelek) přes veškerou myslitelnou zeleninu a ovoce, celý rok čerstvé, až po koláče a dorty.
Ve Francii je v každé samoobsluze spousta hotových jídel, která my neznáme a jejichž rozmanitost obohacuje život. Tarama (rozetřené rybí jikry), tapenade (rozetřené olivy s přísadami), nejrůznější směsi zelenin jako hotové saláty (od čočky, mrkve, celeru po řeřichu), uzení lososi, slané i sladké palačinky nejrůznějších velikostí, atd atd.
Běžně se tam prodávají hotové polévky v krabici, balení pro rodinu i pro jednotlivce, s chutěmi jako dýňová, dýňová s chřestem, lilková s parmezánem, pórková, řeřichová, z deseti zelenin, hřibová, minestrone, vietnamská.
V mém Albertu zabírají půlku regálové stěny polévky v prášku, jako když se jezdilo pod stan do kempu. Krabicové neznají. Zkuste nabídnout návštěvě pytlíkovou polévku. Mezi jogurty tam mají zastrčené tři hotové polévky v misce: zelňačka, dršťková, gulášová. Nabídka jako v zapomenuté vesnické hospodě, ale za stejnou cenu jako ty francouzské. Abych nekřivdil, mají tu schovaná taky čtyři hotová jídla: rajskou s kolínky, plněné knedlíky zelím, svíčkovou s knedlíky a kuře. To vše dražší než francouzský králík nebo pstruh.
Posun k bio a k vegetariánství
Tak jako celá západoevropská civilizace, ani potraviny se tam nezastavily na úrovni 90. let. Lidé jsou stále náročnější na to, co jedí. Dnes je ve Francii v každé samoobsluze velká část potravin bio (a bio znamená, že potraviny jsou skutečně státem kontrolovány), je tam bezlepkové pečivo, výrobky pro diabetiky, vegetariánské, nebo dokonce veganské potraviny, regály s potravinami a chutěmi z jiných kontinentů. To, co jste jedli na dovolené v Thajsku, si můžete částečně koupit i doma. Tam, kde je v mé pražské samoobsluze ovoce většinou buď nedozrálé, nebo pomačkané, vám malá maloměstská sámoška ve Francii nabízí ovoce bio. Saláty na regálech osvěžuje v létě každých pár minut jemná vodní mlha.
Každou chvíli vás tam překvapí nějaká novinka, pořád něco vymýšlejí. Běžně tam třeba máte automat, kde si do připravené lahvičky vylisujete šťávu z pomerančů. Pamatuji se na kampaň, kdy ve velké pařížské samoobsluze v rámci výchovy mládeže ke vnímání různorodosti chutí každý den nabízeli několik nových druhů jablek s popisem, jaký je v jejich chuti rozdíl. Protože i obchody se tam cítí (aspoň občas) zodpovědné za společnost.
A to nemluvím o francouzských trzích, v Paříži v každé čtvrti, v každém městečku dvakrát týdně na náměstí. Maso, ovoce, zelenina, sýry přímo od výrobců, všechno čerstvé, voňavé, kontrolované. Samozřejmostí je účet, který vám vtisknou do dlaně, většinou platíte kartou. Zkuste to porovnat s pražskými takzvanými farmářskými trhy. Včera mi na náměstí Jiřího z Poděbrad účtenku nedal ani jeden prodavač. A výběr zeleniny a ovoce? Minimalistický.
Naše béčková situace má domácí příčiny
Je faktem, že žijeme ve světě dvojí kvality potravin. Ovšem úplně jiné, než kolem které se nedávno rozhořela politická pseudobitva, o níž jsem si jist, že pomine s koncem voleb do europarlamentu. Ten skutečný rozdíl, ta naše béčková situace, je způsobena domácím myšlením. Českými pobočkami mezinárodních firem, českými řediteli, nákupčími a prodavači. Způsobená státem a politiky, kteří se nestarají o to, proč si občan nemůže koupit k obědu to, co občan západní Evropy. Proč mu to místní řetězce neumožňují, proč nás udržují v podstatě v husákovských časech.
Ta naše druhá kvalita má jen nepatrně společného s tím, jestli je v čokoládě stejné množství kakaa nebo másla jako v Německu, jak se snažili vykreslit někteří politici. Navíc, jak dlouho se nás naopak čeští výrobci snažili přesvědčit, že "pomazánkové máslo", které mělo s máslem jen nepatrně společného, se má jmenovat máslo? A tím uvádět v omyl kupce? Málem jsme kvůli tomu vystoupili z unie, která trvala na tom, ať nemáslu vymyslíme jiný název.
Skutečný problém českého člověka je, že když přijde do samoobsluhy, nepotká tam polovinu potravin, které by potkal ve francouzské. A že to jsou navíc právě potraviny, které by potřeboval k civilizovanému životu. Polévky v prášku, pytlíky hrachu nebo konzervy tuňáka si koupí jednou za rok. Ale čerstvý chleba v osm večer, čerstvý salát nebo dobrou polévku v krabici a hotový polotovar potřebuje denně.
Domácí politici teď pseudobojovnou polemikou kolem takzvané dvojí kvality potravin vyvolávají falešnou averzi vůči západní části EU a v lidech utvrzují pocit, že nás někdo cizí bere na hůl. Komu by nedělal dobře, že ano, zase jsme něčí obětí, zase jsme v ohrožení. Vytvořit podvědomou paralelu mezi Mnichovem a horší kokakolou je klasická metoda, jak v lidech vyvolat pocit úzkosti a ohrožení, a odtud jen krůček k hlasování pro toho, kdo nejhlasitěji slibuje, že zajistí bezpečnost. Podpásový způsob, jak získat hlasy do europarlamentu. Jenže problém není ve vnějším ohrožení, ale v domácí distribuci.
Český občan má právo na stejné potraviny jako Francouz
Pokud by chtěli politici, premiérem a ministry zemědělství a obchodu počínaje a starosty a europoslanci konče, skutečně něco udělat pro lepší kvalitu potravin na českém trhu, možná by se obrátili na šéfy řetězců, proč nás udržují v prehistorickém stavu, a žádali změnu. Mohli by také ve městech vrátit tržnice účelu, pro nějž byly původně postaveny, aby se dalo civilizovaně nakupovat ovoce, zeleninu a drůbež i v zimě a v dešti.
Česká občanka a český občan mají právo na stejnou samoobsluhu, na stejné potraviny jako jejich kolegové v západní Evropě. Žijí ve stejném 21. století, ve stejné Evropě. A mají právo na to, aby se jim říkala ohledně kvality potravin pravda a nevyvolával se v nich pocit ohrožení ze strany EU, která je naopak chrání proti divokým praktikám.