Nedávno jsem nastoupil do autobusu se dvěma Židy. Když jsme vjeli do jednoho z problémových sídlišť, muslimská žena odmítla nastoupit - jednoduše proto, že nechtěla jet ve stejném autobuse s Židy. Nikdo to neřešil. Otevřený akt antisemitismu byl přijat jako samozřejmost.
Před pár týdny zasahovala policie doslova pár metrů od místa, kde probíhají naše přednášky - někdo tam rozbil výlohy. Když se večer pohybujete po okolí, musíte dávat pozor. Kamaráda večer před školou okradli, u vchodu před univerzitou postávají dealeři a večer se tam shlukují na motorkách členové místních gangů. A to jde o hlavní třídu, kde se úřady snaží udržovat jakousi fasádu normality.
Moje univerzita se nachází hned vedle nejproblematičtější čtvrti z celého města. Stačí jet pár minut z centra a máte pocit, že jste se ocitli v jiném světě. Francouzštinu téměř neslyšíte, pohledy lidí vám dávají jasně najevo, že tam nemáte co dělat, a večer se ulice mění v teritorium gangů a drogových dealerů. Když jsem si jednou hledal lékaře, byl jsem poslán do ordinace na jednom z těchto sídlišť. Sešel jsem do suterénu a jako bych se propadl do třetího světa. Temná chodba, odporný zápach, vše zanedbané, francouzština téměř nebyla slyšet. Nakonec jsem se naučil, že je občas v případě zdravotních problémů jednodušší nasednout do autobusu a odjet domů do Česka.
Město, ve kterém studuji, se za posledních dvacet let změnilo k nepoznání - říkají mi to i moji spolužáci a přátelé, kteří tu žijí od narození. Má to své důsledky. Silnou podporu v problémových čtvrtích nachází radikální levice. Každý den vidím na univerzitě, jak komunistická mládež Francie rozvěšuje letáky plné nenávisti vůči Izraeli (jakémusi univerzálnímu symbolu všeho špatného na Západě). Na demonstraci krajně levicové Nepoddajné Francie (La France insoumise) Jeana-Luca Mélenchona zaznívaly otevřeně antisemitské a extrémně radikální projevy. To vede na druhé straně k masivní podpoře Národního sdružení Marine Le Penové. Tu dnes mnoho mladých lidí volí, hlavně proto, že se bojí o svou bezpečnost.
Ondřej Černý
Francie mě fascinovala už od dětství. Studoval jsem na francouzském gymnáziu v Táboře a rok strávil na střední škole ve Francii. Teď druhým rokem pokračuji ve studiu práv - nyní ve středně velkém městě na severu země. Znám obě Francie - tu s bohatou historií a silnými institucemi i tu s předměstími, kam se někdy bojí vstoupit i policie. Mám Francii rád, považuji ji za svůj druhý domov a navzdory všem problémům ji vnímám jako klíčovou zemi Evropy.
Situace mezi studenty, zejména na humanitních oborech jako právo, se stále více vyhrocuje. Máme se spolužáky společný chat - při volbách do Evropského parlamentu psaly některé moje spolužačky, že volební lídr Národního sdružení Jordan Bardella by měl zemřít, protože je fašista. Bralo se to jako normální. Pokud ale někdo vyjádřil podporu i obyčejné umírněné pravici (gaullistickým Republikánům), byl okamžitě zablokován.
Francie má dnes dvě tváře. V centru měst si připadáte jako ve Švýcarsku - krásná architektura, čisté ulice, kavárny plné lidí. Stačí ale popojet pár kilometrů a ocitnete se v prostředí, které by bylo v Česku nemyslitelné. Zchátralá sídliště ovládaná gangy a kriminalitou, oblasti, kde policie postupně ztrácí kontrolu a kde antisemitismus a radikalizace bují bez jakéhokoliv postihu.
