Prezidentská kampaň přiostřuje, už došlo i na minulost jednotlivých kandidátů. Zvlášť favorit Petr Pavel to musel čekat. Komunista a elitní voják nemohl utéct před invektivami, že ochotně sloužil režimu, připravoval se na obranu Varšavského paktu, ale nyní chce být hlavou demokratické republiky.
Generál si dlouhodobě škodí tím, jak setrvale tvrdí, že mu rudá knížka nijak nepomohla v kariéře. "Moje členství v KSČ nemělo na moji další vojenskou kariéru žádný vliv. Sloužil jsem u výsadkářů a po pěti letech jsem nastoupil na postgraduální studium. Celá moje další služba v armádě už probíhala v úplně jiných podmínkách," nechal se například nedávno slyšet v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
To samozřejmě není pravda. Bez elitního komunistického vojenského a jazykového výcviku by Pavel stoupal v nových poměrech mnohem pomaleji. Což platí i pro další možné prezidentské kandidáty-normalizační komunisty. Předseda ANO Andrej Babiš by bez stranické legitimace nezužitkoval tak dobře kontakty z podniků zahraničního obchodu. A profesor Tomáš Zima by neměl tak dobře našlápnutou lékařskou kariéru.
Čím dál vypjatější debata o tom, jak moc si Pavel s minulým režimem zadal, jistě není první svého druhu. Započala již zkraje 90. let rozpravou, zda se komunisté jako Vladimír Dlouhý mohou jen tak přes noc stát pravicovými ministry. A zatím skončila u diskuze o Andreji Babišovi, který své členství tuploval estébáctvím.
S generálem Pavlem se ale snad konečně dostaneme dál. Shodou různých náhod se totiž stal přijatelnou volbou i pro mnohé, kteří se jinak definují jako antikomunisté.
To nevratně nabourává legendu, podle níž tu do roku 1989 žila jasně ohraničená skupina zlých komunistů, před kterými se dosud musíme mít velmi na pozoru a jejichž charakterová vada je nenapravitelná. A proti ní stál - i nadále stojí - zbytek společnosti, který si nijak nezadal a z něj je třeba budovat republiku. Zní to hezky, ale Pavlův případ ukazuje, že život je jinde.
Kam s ním?
Je to asi nejméně citovaná část z jinak nejvíce citovaného projevu Václava Havla. Každý zná úvod první novoroční prezidentské řeči o tom, že "naše země nevzkvétá". Málokdo už ale zmiňuje jeho klíčovou pasáž, která zazněla jen pár týdnů po nesmiřitelných heslech o "my" a "oni" - a popsala předchozí režim jako věc celé československé společnosti.
"Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech."
Disident Havel jistě mohl díky svému životnímu příběhu zvolit ostrou protikomunistickou rétoriku, ale neudělal to. Dobře věděl, že v přepočtu na hlavu fungovala v Československu jedna z nejmasovějších komunistických stran světa. Její vedoucí úloze se pak plně podrobovali i příslušníci dalších povolených partají. A legitimitu vlády jedné strany zastřešovaly organizace Národní fronty, v nichž armáda 19 milionů povinných i nepovinných členství podpírala hroutící se pilíře totalitárního vládnutí.
Polistopadové vyrovnávání se ale zúžilo na nepříliš úspěšné trestání několika vybraných jedinců a stejně neúspěšné potýkání s Komunistickou stranou Čech a Moravy, která se sama zlikvidovala až spoluprací s Andrejem Babišem.
Jednoduchý příběh o zlých komunistech a dobré společnosti přitom vždy opomíjel desítky tisíc lidí, kteří na různých exponovaných místech ochotně podpírali režim. Petr Pavel je jedním z nich. Elitní voják, který opakovaně musel manifestovat svou věrnost straně i lidové armádě, tak najednou čelí nerudovské otázce: Kam s ním? Zadal si už tolik, že ho to diskvalifikuje? A pokud ano, je jeho selhání absolutní, nebo se dá odčinit hrdinstvím výsadkáře a pozdější úspěšnou službou NATO?
Nevíme, v pohádce o všemocném ústředním výboru a bezmocné mase slušných lidí pro takové příběhy dosud nebylo moc místa.
Normalizační střední kádr
Pro politickou kariéru generála Pavla je jistě zásadní, jak se mu podaří aktuální vlně ataků čelit. Závisí na tom jeho úspěch v prezidentské volbě. Pro Česko je ale výhrou už fakt, že se na jeho příkladu najednou vynořuje celá ta spletitost normalizačních vztahů, kdy - s výjimkou nepočetného disentu - každý někdy nějak režim svým malým či větším dílem podpořil.
Obsese členstvím v komunistické partaji po listopadu 1989 zcela zakryla jiné druhy kolaborace v uznaných stranách a masových organizacích. Člověk mohl v 80. letech dosáhnout slušné kariéry i bez rudé knížky. Například kombinací členství v národněfrontovních socialistech, lidovcích a nejrůznějších organizacích typu Svazu československo-sovětského přátelství.
Za vlády Andreje Babiše nebylo smutné jen to, že premiérem je normalizační komunista a estébák, ale například i fakt, že ochranu lidských práv dostal na starosti někdejší teoretik "socialistické zákonnosti" a člen Československé strany socialistické Stanislav Křeček. A že do role Babišova nejvýraznějšího oponenta a štítonoše demokracie se pasoval Miroslav Kalousek, který sice odmítl členství v KSČ, ale vedoucí úlohu strany podporoval coby člen normalizačních lidovců.
Je tedy jistě správné pustit se před prezidentskými volbami do debaty o tom, zda Pavel už kolaboroval příliš, či ještě snesitelně. Rozumnou odpověď přitom bude sotva možné nalézt, pokud se nezačneme bavit o odpovědnosti režimních středních kádrů jako o celku.
Jakže to říkal Václav Havel? "Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich." Nezdá se však, že bychom se takovou cestou vydali. Aktuálně chce například ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) z nepochopitelných důvodů oživovat lustrace, které byly původně zamýšleny jen jako mimořádná ochrana veřejné správy před komunisty pro první roky polistopadové republiky.
Už Václav Havel se přitom tehdy stavěl proti tomu, aby platily nějak dlouhodobě. Báchorka o tom, že Česko i po 30 letech ohrožuje smečka starých struktur, je však zjevně stále příliš lákavá.
A vy jste kdo?
Zda normalizační minulost kandidátů nějak ovlivní jejich šance v prezidentské volbě, zatím nevíme. Lze se však domnívat, že nejspíše už moc ne. Účasti někdejšího komunistického vojáka, ekonoma a lékaře však alespoň ve vší pestrosti připomínají, jak si předlistopadový režim na všech možných úrovních vynucoval souhlas. Což může být užitečné nejen pro starší ročníky, ale i pro ty, kteří se již nijak umazat nemohli, protože patří ke středním a mladším generacím.
Někteří prezidentští kandidáti s pozdějším ročníkem narození využívají reputačních problémů svých soupeřů k tomu, aby se vykreslili jako ti, kteří si s husákovským bezčasím nezadali. Nabízejí tak ale pouze odpověď na otázku, kterou jim nikdo neklade, protože si kvůli svému věku ani zadat nemohli.
Tázání, které je v jejich případě opravdu zajímavé, zní jinak: A jak byste se zachovali vy? Do KSČ byste nevstoupili, dobře. Ale co jiné strany a organizace Národní fronty? A co zcela běžný Svaz socialistické mládeže? Co nejrůznější průvody a manifestace? Co služba v lidové armádě či povinné zkoušky z marxismu-leninismu na vysoké škole?
Prakticky nikdo narozený po roce 1970 si dnes nemůže být jist, jak by se v dospělém věku za normalizace zachoval. To je ta správná, varovná, byť asi neuspokojivá odpověď. Havel nám ji nabízel už v roce 1989, ač si jako vězeň svědomí mohl dovolit mnohem ostřejší tón.
Jeho nabídku jsme však nepřijali. Takže jsme se teď s třicetiletým zpožděním dostali do zcela absurdní situace, v níž elitní normalizační voják nepochopitelně popírá, že by rudá knížka měla vliv na jeho kariéru. A kritici se jej - třebaže v roli generála odvedl prvotřídní služby demokratické republice - snaží vyportrétovat coby jedno z chapadel komunistické sebranky, jejíž spiknutí stále ještě nepřestalo ohrožovat zemi.
