Na začátku ledna poskytl Tomáš Halík (katolický kněz, profesor Filozofické fakulty UK, držitel Templetonovy ceny) rozhovor Českému rozhlasu. Vedla ho Barbora Tachecí a neměl by zapadnout. Halík je mimořádná osobnost, ve světě ceněný myslitel, nabízí promyšlené pohledy na dění okolo nás, na společnost i na smysl dnešního křesťanství.
Jsme navyklí poslouchat jiné hlasy, úspěšné české politiky, populisty, a nabýváme pak dojmu, že úroveň naší země sklouzla strašně dolů, že "nemáme lidi". Máme a umějí s nadhledem současnost popisovat. Taky jsme zvyklí, že jak někdo vyčnívá, stává se veřejným nepřítelem, veřejně podezřelým terčem útoků. Nevyhnulo se to ani Halíkovi.
V rozhovoru mluví o "fenoménu Grety Thunbergové", jež "se stala takovým maskotem nejmladší generace. Lidé mi píšou, že tohle všechno věděli, že přece nepotřebují Gretu… Ale někdo to musel rozhýbat a musel to být někdo, kdo je jiný. Pak někdo říká, ale vždyť ona je magor. Ale všichni lidé, kteří ve světě něco dokázali, přinejmenším působili jako magoři". Uklidňující, protože člověk usilující o normální věci (svoboda, ochrana klimatu, odpovědnost za svůj svět) se v posledních letech často cítí jako magor. A potěšující, neboť (věkem, nikoli duchem) starý profesor Halík oceňuje sedmnáctiletou dívku, pro kterou u nás většina má jen pohrdání a nadávky.
Chválí Milion chvilek pro demokracii, další terč. Všímá si, že "mají jiný styl vystupování, manifestace mají jinou atmosféru než běžné politické manifestace, v něčem se podobají listopadu 1989". Připomíná i další posun, nejzásadnější: "Podařila se jim významná věc, že vlastně aktivizovali venkov. Někteří politici u nás se stále snažili štvát venkov proti Praze a dalším velkým městům a najednou se těmhle lidem podařilo venkov aktivizovat."
Opozici vidí jako impotentní. "Mně to strašně připomíná demokratickou opozici před rokem 1948, která si neuvědomovala, o co všechno se hraje. Nedovedli se pořádně zmobilizovat. A pokud se skutečně nesjednotí, pokud ze sebe nevydá přesvědčivou osobnost, tak prostě nebude hrát žádnou roli." Tohle varování by opozičním stranám i občanům nemělo uniknout. Umíme být slepě důvěřiví, a najednou může být pozdě.
Halík upozorňuje na jeden specifický prvek, který pramení ze zažitého, dnes již samozřejmého konzumu. Popisuje, jak jezdí na debaty a je dobře přijímán. "Bohužel ale řada lidí dnes funguje jako televizní přijímač. Jeden týden přijede Halík a oni si řeknou, že to, co vykládá, je pravda, ale další týden se tam objeví někdo jiný a oni si zase myslí, že to má v hlavě srovnané. Málokdy si lidé zachovávají jeden názor. Dnes mají lidé v sobě celou řadu programů, které přepínají, a daleko větší roli hrají emoce než ratio." - Doba beznázorová, emotivní, slýcháme to často, na tomto příkladu si však uvědomíte, jak nebezpečné je emocemi se řídit.
Uměle vytvořená nedůvěra k expertům
Halík popsal práci populistů. Podařilo se jim "ukázat, že experti jsou nepřátelé, a lidé mají nedůvěru ke všem, které tak označují. A nechtějí tváří v tvář faktům korigovat své postoje a na to reagují experti, že se stahují do svých bublin a vyklízí prostor". Přesné. Stačí sledovat kupříkladu debatu o klimatu, uznávaní experti svět usilovně varují, ale populističtí politici z nich udělali "alarmisty", nepřátele, kteří nám chtějí ukrást pohodlí.
Další silně dnešní prvek, ono "couvání", odmítání posunu dopředu, změn, které zlepšily životy slabých, ale na nás kladou vyšší nároky: "Lidé chtějí, aby svět byl takový, jako byl, což jim dává jistotu, ale on takový nebude… Mění se hospodářství, kultura, náboženství i politika a jsme tím konfrontováni s nutností se v tom zorientovat a to je těžké. Pak přicházejí ti populisté a říkají: My to zajistíme, aby to bylo takové jako vždy. - Nebude, lžou, ale lidé jim chtějí věřit."
Mimořádně významná se jeví Halíkova pasáž o "globálním křesťanství". Říká v ní, že je nutné "to, čemu se říká sekularizace, tedy zeslabení určitého typu náboženství. Ukazuje se, že to není zánik, jak si mnozí mysleli, ale jeho transformace. Náboženství prochází obrovskou proměnou na celém světě. Někdy zůstávají dogmatické obsahy, ale úplně se mění sociální role náboženství. Někde se využívá k tomu, aby hájilo určitou etnickou identitu nějaké kultury, je vtahováno do nových politických souvislostí. Lidi moc nezajímají názory na vznik světa, ale čekají od něj určité doprovázení a emocionální podporu". Tohle slyšet od katolíka - síla.
Halík uvažuje, "jestli se může rozvinout ekumenismus třetího typu… jestli dnes není také třeba vtáhnout do ekumenismu i nevěřící lidi a jestli není čas, abychom revidovali ty kategorie věřící a nevěřící. Dnes už to nejsou dva týmy v různých dresech. Prostě drama víry a nevíry probíhá uvnitř srdcí a myslí mnoha lidí".
Úvaha doslova heretická, kacířská, a přece zároveň do hloubky křesťanská, neboť překonává další zarytě zavedené dělení. Nejen spor typu křesťan-muslim (který čeští politici tak rádi pěstují), ale spor věřící-nevěřící. Halík skáče přes propast, kterou u nás léta hloubil komunistický režim. Cenné, že tohoto myslitele máme. Jen ho slyšet, naslouchat mu.
