V nadcházející volbě hlavy státu máme o chloupek jasněji. Vládní koalice si netroufla označit jednoho svého kandidáta. Taky koalice Spolu se bojí riskovat, ví, že vláda není oblíbená a má strach, že by podporou svého favorita negativně ocejchovala. Logika této úvahy končí tím, že proto raději jmenovala hned tři osoby. Nezávislého senátora Pavla Fischera, který byl do horní komory zvolen s podporou ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a hnutí STAN. Ekonomku a exrektorku Danuši Nerudovou. A generála ve výslužbě Petra Pavla.
Premiér Petr Fiala (ODS) řekl, že až v druhém kole volby jednotlivé strany Spolu jasně vyjádří podporu některému z kandidátů, a to i kdyby se ve druhém kole ocitli dva kandidáti z doporučené trojice. Předseda vlády také uvedl, že nejdůležitější je pro koalici, aby prezident měl jasnou prozápadní orientaci a ctil ústavu, 33 let od revoluce už toto v Česku není samozřejmé.
Fiala a Spolu ovšem nepodpořili další prozápadně orientované kandidáty, kteří jistě splňují i podmínku úcty k ústavě. Jejich laskavé přímluvy se nedočkal nezávislý senátor Marek Hilšer, ale ani jediný skutečně levicový kandidát, odborový předák Josef Středula. Jeho šance - alespoň podle mne - zřejmě stoupnou, zvlášť pokud nebude kandidovat Andrej Babiš. Středulu by mohli volit lidé obecně nespokojení, nepravičáci, tápající a také opuštění příznivci Zemana.
Na nekandidátovi Spolu - a nekandidátovi všech pěti stran vládní koalice - vidíme jednak neschopnost se sjednotit, dohodnout, neochotu riskovat, ale taky fakt, že Andrej Babiš přestává fungovat jako spojovací moment. Jako by už nepředstavoval riziko pro demokracii. To je ovšem hrubý omyl.
Na nekandidátovi vlády taky vidíme, jak si politici nevědí rady s přímou volbou a do ní zasazené role prezidenta, jak v ní tápou. Je to paradoxní, když si uvědomíme, jak úzkou vazbu má "hlava státu" právě na vládu. Miloš Zeman ve svých dvou obdobích ukázal, že hradní figura posílená změnou volebního systému dokáže nejen vládou, ale i celým státem ošklivě mávat. Už proto měl Fialův kabinet najít svého člověka a jít s ním do soutěže.
Když pomineme generála Pavla, o kterém už bylo napsáno mnoho a který je jedním z favoritů volby, nabízejí se voličům dva lidé, kteří mají za sebou zajímavou osobní dráhu a pro společnost poměrně dost udělali - bývalý občanský aktivista Marek Hilšer a bývalý poradce Václava Havla, bývalý diplomat Pavel Fischer.
Jako pozitivní změnu v prezidentské volbě vidím několik momentů. Babiš se bojí, že prohraje, volby se možná vůbec nezúčastní. Tím by ji nechtěně pročistil. Kandidát SPD Jaroslav Bašta nemá vůbec šanci. Podobnou vyhlídkou disponuje generál v záloze Hynek Blaško. Vypadá to, že válka na Ukrajině Moskvu vyčerpává natolik, že nestíhá postavit svého silného koně, kterého by ráda na Pražském hradě.
Lehce homofobní konzerva versus občanský aktivista
Vraťme se k Hilšerovi a Fischerovi. Oba si umím velmi dobře na Hradě představit - stejně jako generála Petra Pavla. Dovedu si tam představit i Danuši Nerudovou, bývalou předsedkyni Komise pro spravedlivé důchody a bývalou rektorku Mendelovy univerzity v Brně. Fischer je typicky konzervativní kandidát, prototyp klasické představy o prezidentovi. Takový prezident pro staré. Býval velvyslancem ve Francii, řídil Ústav empirických výzkumů STEM, je ověnčen monackým Řádem svatého Karla a francouzským Řádem čestné legie.
Nejen to, jako senátor se nás snažil bránit před prezidentem Milošem Zemanem, před jeho dlouholetou oddaností Putinovi a Si Ťin-pchingovi. Nerozpakoval se mluvit o jeho práci pro Kreml, pokoušel se ho brzdit, zastavit. Na Fischerovi lpí i "konzervativní" škraloup. Před minulou prezidentskou volbou se nechal před katolickým publikem slyšet, že by homosexuála, lesbu nebo pedofila nejmenoval soudcem Ústavního soudu kvůli střetu zájmů. Později okolo svého výroku kličkoval, nakonec řekl, že se "dopustil přehmatu", za slova se omluvil.
Marek Hilšer také pracuje jako senátor, vypadá však jako opačný kandidát než Fischer. Když sledujete jeho životaběh, byl by mnohem víc kandidátem pro mladší generace, má v sobě krev dobrodruha, Havlovi se blíží víc než jeho bývalý poradce Fischer. Nějaký čas se v Americe živil jako kopáč, stěhovák, instalatér - Středula by mu mohl závidět.
Hilšer se zúčastnil lékařské mise humanitární organizace ADRA, pracoval jako dobrovolník v lékařském zařízení v Keni. U nás organizoval protesty proti privatizaci nemocnic za ministra Julínka (ODS), vystupoval proti reformám ministra školství Josefa Dobeše (Věci veřejné), jež by vedly k osekání akademických svobod. V roce 2014, po anexi Krymu, se na tiskovce Úřadu vlády svlékl do půl těla a podpořil tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku v jeho postoji k Rusy atakované Ukrajině. Hilšer byl občanským aktivistou. Pokud by mladé lidi volba na Hrad zajímala, mohli by podpořit právě jeho, pustit tam čerstvý vítr, změnu.
Opravdu souzní s Babišem?
Hilšer poskytl rozhovor DVTV, vypustil několik vět, které mu asi nepomohou. "V české politice jsou nejrůznější skupiny, i různé oligarchické klany, které se tu politiku snaží ovlivňovat už od 90. let. A já to vidím jako velký nešvar… budoucí prezident, pokud má nějak posunout kulturu v české politice, tak by neměl být s těmito vazbami spojován." Je jasné, proč ho Spolu nejmenovala mezi svými favority.
Na otázku, zda souzní s Andrejem Babišem, který říká, že u nás "vládne polistopadový kartel", odvětil: "Já souzním v tom, že jsou zde různé skupiny, které se snaží ovlivňovat českou politiku už od 90. let. A já jsem politik, který s tímto není spojen." - Souznění s Babišem mu nedarují a bude to ihned interpretováno, jako že říká to samé, co expremiér. Rozdíl mezi nimi je ovšem gigantický. Hilšer kritizuje napojení politiky na "oligarchické klany", zatímco expremiér Babiš představuje přímo jeden ten přisátý oligarchický klan.
Průzkumy dávají Hilšerovi menší šance než jiným, má málo peněz, odmítá podporu politických stran. Pokud by nesehnal 50 tisíc občanských podpisů, což opět vyžaduje velké finanční náklady, požádá o podpisy jednotlivých senátorů. Ty jako podporu stran nevnímá.
Vlastně se nám rýsuje docela pěkná soutěž. Na výběr máme značně rozličné osoby a osobnosti. Od oligarchy, mezi jehož zájmy zjevně patří nejít sedět, přes bývalou dvojku v NATO s poněkud pošpiněnou minulostí a jediného ryze levicového kandidáta, který by rád hlasy vyznavačů Zemana, až k lehce homofobní konzervě, ve veřejné oblasti málo angažované ženě a k občanskému aktivistovi, který nestojí o podporu oligarchů, od firem by si vzal maximálně 50 tisíc korun a jako jediný by mohl přilákat mladé k urnám.
