Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
18. 10. 2018 9:00

Holanďané emigrantu Hutkovi neřekli: Sorry, pomáhat se má tam, kde problémy vznikají

Písničkář Jaroslav Hutka musel emigrovat z Československa právě před čtyřiceti lety. Začal žít svobodně - a smutně. Nikdo mu nerozuměl.
Jaroslav Hutka na snímku z roku 2007 při koncertě ke 30. výročí Charty 77.
Jaroslav Hutka na snímku z roku 2007 při koncertě ke 30. výročí Charty 77. | Foto: Ludvík Hradilek

Ten příběh je z doby, kdy neexistovaly kvóty, ale uprchlíci ano: jedním z nich byl Jaroslav Hutka, který 18. října 1978 zamířil nedobrovolně za železnou oponu. Ještě předtím se on i manželka museli vzdát československého občanství. To vše bylo součástí operace StB, která nesla nenápaditý název: "akce Zpěvák".

Zpěvák se zapsal do povědomí třeba touhle písní: Velká je zem / šplouchá na ni voda / Co je však největší? / Ta lidská svoboda… Zdálo se jasné, že autor takového textu nemůže v nesvobodné zemi žít, a tak emigrace je jen logická. Jenže i nesvobodná země je současně domovem a totéž platí i pro jakoukoli jinou zemi zmítanou válkou, krizí nebo terorismem. Jsou miliony lidí, které v těchto zemích kromě neštěstí opravdu vidí své skutečné domovy, a je to nejspíš dvojjediný pocit, který si asi nikdo nedokáže přesně představit, pokud ho nezažije. Možná se o to může pokoušet, ale nejspíš ne tady, kde jsme opevnili své duše natolik, že k nim žádný z uprchlických příběhů nemůže ani náznakem proniknout.

A i o Hutkově příběhu bezpochyby někdo řekne, že je to příběh jiný, protože Češi si na útěku pomoc zasloužili, ostatní ale mají sedět doma, protože pomáhat se musí tam, kde problémy vznikají.

Jaroslav Hutka, s nímž jsem měl kdysi tu čest spolupracovat na Příbězích železné opony, vyprávěl o okamžicích, které předcházely opuštění domova, o těch chvílích, kdy věděl, že odjede, ale nevěděl, jestli se ještě někdy v životě vůbec vrátí. Všechno tedy vnímal velmi intenzivně. Ty okamžiky provázela šikana, hlídání tajnou policií, ale současně projevy sympatií od těch, kteří ho znali a poslouchali jeho písničky. Neznámá paní, s níž vyřizoval předání bytu, se rozplakala. "Nechtějí mě tady," řekl jí Hutka. "Nás tady taky nechtějí, a přece neodjíždíme," odpověděla mu. Byla to tehdy volba mezi emigrací a životem v nesvobodě, bez možnosti zpívat a hrát; možná to byl i nutný únik před vězením a nekončícím pronásledováním. Nebylo to přesto úplně nejhorší: bezpochyby existovali a existují uprchlíci, kteří musí volit mezi emigrací a přímým ohrožením života.

Jaroslav Hutka musel ve své staré vlasti nechat veškerý majetek, který se mu nevešel do auta značky Škoda, jemuž se tehdy říkalo embéčko. A komunistický režim Hutkovým nedal ani pasy, zato je vybavil jakýmsi podivným dokumentem připomínajícím vysvědčení: stojí za to se vrátit do té podivné doby, protože její průvodní jevy dokreslují bizarnost celého příběhu. My ovšem vidíme jeho šťastný konec, zpěvákův triumfální návrat v listopadu 1989 a trapný pád totalitního režimu: tehdy ten příběh byl ovšem bez konce a bez pointy, byl jen nekonečně smutný, protože na výběr bylo zpívat doma tajně a riskovat vězení, nebo zpívat v cizí zemi, kde vašim písním většina lidí stejně nerozumí… Jaký v tom byl nakonec rozdíl?

Smutek je průvodcem většiny uprchlíků či emigrantů: to on je svírá a ukazuje jim cestu. Nic na tom nemění, že se jim řada zemí snaží pomoci. Hutkovi tehdy vyšlo vstříc Holandsko, kde našel svůj dočasný domov. Ale nejen on: v Holandsku také nalezl útočiště skvělý vypravěč a nekonvenční spisovatel Ivan Landsmann (1949-2017). Z vyprávění (i jeho vlastního) víme, jak léčil svůj smutek i počáteční neschopnost naučit se cizí jazyk: alkoholem. Pro místní musel být ukázkovým příkladem problémového uprchlíka, přesto získal v této zemi azyl: při čtení jeho úžasné knihy Pestré vrstvy stojí za to si vzpomenout na velkorysé Holandsko, stejně jako při poslechu Hutkových písniček.

Dost možná o těchto příbězích většina Holanďanů nic neví, my bychom však vědět měli. Stejně jako bychom si měli být vědomi, že někde daleko čekají jiní uprchlíci možná na velkorysost naši. A třeba jsou mezi nimi talentovaní písničkáři či úžasní spisovatelé. Jen nemluví naším jazykem a jejich písním nerozumíme. Ale neměli bychom se o to začít snažit?

 

Právě se děje

Aktualizováno před 42 minutami

Dálnici D8 na Mělnicku uzavřela nehoda dvou nákladních aut

Dálnici D8 na Mělnicku uzavřela v sobotu odpoledne nehoda dvou nákladních aut, směr na Prahu je neprůjezdný. Hasiči odstraňují kapaliny vyteklé na vozovku, řekla ČTK mluvčí krajských hasičů Tereza Fliegerová. Podle policejní mluvčí Evy Hašlové se kolize obešla bez zranění.

Událost se stala po 13:30 na 22. kilometru ve směru na Prahu. Nákladní auta podle Fliegerové skončila zhruba 300 metrů od sebe, z jednoho unikly provozní kapaliny.

"Oba jízdní pruhy jsou uzavřeny kvůli vyšetřování dopravní nehody a odčerpávání pohonných hmot," uvedla Hašlová před 14:30. Řidiči havarovaných aut byli cizinci, podle dechové zkoušky před jízdou nepili alkohol.

Zdroj: ČTK
před 58 minutami

Feuz vyhrál sjezd ve Wengenu a vyrovnal Klammerův rekord

Sjezd Světového poháru ve švýcarském Wengenu potřetí v kariéře vyhrál domácí lyžař Beat Feuz a vyrovnal rekord slavného Rakušana Franze Klammera. Dvaatřicetiletý závodník navázal na triumfy z let 2012 a 2018.

Feuz si na zkrácené trati po nočním sněžení dojel pro vítězství časem 1:42,53. Dominika Parise na druhém místě porazil o 29 setin a navíc italského reprezentanta sesadil z prvního místa průběžného pořadí Světového poháru sjezdařů a vede před ním o 16 bodů.

Třetí příčku obsadil se ztrátou 31 setin Thomas Dressen z Německa a na stupních vítězů se tak seřadili pouze vítězové dosavadních pěti sjezdů v sezoně. Dressen ovládl úvodní závod v Lake Louise, Feuz poté triumfoval v Beaver Creeku a v Bormiu dvakrát vyhrál Paris.

Feuz vedle tří vítězství ve Wengenu ještě skončil dvakrát druhý. Klammer závod na Lauberhornu ovládl třikrát za sebou v letech 1975 až 1977.

SP ve sjezdovém lyžování ve Wengenu (Švýcarsko):

Muži - sjezd:

1. Feuz (Švýc.) 1:42,53, 2. Paris (It.) -0,29, 3. Dressen (Něm.) -0,31, 4. Mayer (Rak.) -0,38, 5. M. Caviezel (Švýc.) -0,42, 6. Kilde (Nor.) -0,48, 7. Bennett (USA) -0,87, 8. Hintermann (Švýc.) a Kriechmayr (Rak.) oba -0,93, 10. Weber (Švýc.) -1,00.

Průběžné pořadí sjezdu (po 5 z 10 závodů): 1. Feuz 400 b., 2. Paris 384, 3. Dressen 201, 4. Mayer 200, 5. Kilde 198, 6. Kriechmayr 198.

Průběžné pořadí SP (po 20 z 44 závodů): 1. Pinturault (Fr.) 613, 2. Kristoffersen (Nor.) 611, 3. Kilde 591, 4. Paris 556, 5. Mayer 512, 6. Feuz 461, …116. Zabystřan (ČR) 12.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou

Lyžařka Smutná dojela třetí v dálkovém závodu La Diagonela

Lyžařka Kateřina Smutná doběhla třetí v závodu seriálu Ski Classics ve Švýcarsku, který před rokem vyhrála. Na dvaašedesátikilometrové trati La Diagonely porazila i dosud vedoucí ženu seriálu Brittu Johanssonovou Norgrenovou ze Švédska, přesto průběžné třetí místo neudržela.

Do čela Ski Classics se dostala suverénní vítězka Astrid Öyre Slindová z Norska. Smutná na ni ztratila téměř sedm minut, ale Johanssonovou Norgrenovou zdolala o 25 sekund a podruhé v sezoně se postavila na stupně vítězů.

Závod mužů vyhrál rovněž s velkým náskokem Nor Chris Andre Jespersen. Nejlepším Čechem byl na 32. místě šestačtyřicetiletý Stanislav Řezáč.

Smutná se na trati musela vypořádat s pádem na 22. kilometru a zlomenou hůlkou. "My se blížily ke štědře dotované sprinterské prémii a najednou se tam přiřítili zezadu muži. Max Novak mě bohužel regulérně napálil zezadu a už jsem ležela. Měla jsem zlomenou hůlku a navíc mě začala bolet záda," uvedla Smutná v tiskové zprávě.

V tu chvíli byla osmá, po velké stíhací jízdě se ale prodrala až na třetí pozici. "Jak se mi hnula záda, tak jsem si asi po šesti kilometrech říkala, že končím. Pak ale přišel delší sjezd, kde se to srovnalo, a dojela jsem až do cíle - navíc na bronzové pozici. Těžko říct, jak by to vypadalo bez toho pádu," dodala Smutná, která ani při šestém startu na La Diagonele nechyběla na stupních vítězů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy