Česká televize odvysílala exkluzivní interview se syrským prezidentem Bašárem Asadem, momentálně jedním z nejsledovanějších politiků světa. Obraz a střih byly, jak řekl novinář Michal Kubal, pod kontrolou syrské mediální vlády. Takové bývají podmínky hovorů s diktátorem – ber, nebo nech, chceš-li s ním mluvit.
Bašár Asad z obrazovky ČT chválil Českou republiku za její syrskou politiku. Podle něj si Praha ve vztahu s Damaškem „zachovala rovnováhu“, kdežto většina Evropy „přijala západní propagandu“. V postupu českých představitelů je prý „něco státnického“. A podpis případné mírové dohody v Praze by byl Syřany „všeobecně přijatý kvůli vyváženému postoji vaší země“. Tvrdí Asad.
Od arabského jara v roce 2011 v jeho zemi zuří brutální občanská válka, před kterou prchlo přibližně 11 milionů obyvatel. Většinou pravděpodobně před krutým Asadem. (Rodina Asadů je v Sýrii u moci od roku 1971.)
Slyšet napřímo slova uznání od politika, který má potenciál pro mezinárodní soudní tribunál, je zvláštní a zlověstné.
Asad v rozhovoru jedním dechem obvinil Francii nebo Velkou Británii, že „podporují teroristy“, což jsou v jeho očích všichni, kdo proti jeho režimu bojují. Ještě jednou: nás chválí, kdežto naši – životní, bytostní – spojenci jsou prý strůjci terorismu. Výmluvný důkaz, jaký by si přál vidět Západ: rozdělený. Tak jako jeho patron Putin. Když dva dělají totéž, je to totéž.
České interview s Bašárem Asadem je třeba brát především jako jeho „prezentaci“, jako ilustraci způsobu myšlení a vyjadřování. Ne jako dialog provázaných otázek a odpovědí. Když odfiltrujete Asadovu sebepropagandu a pořád si připomínáte, že nejde o demokrata, ale vůdce odpovědného za smrt tisíců lidí, pak to jako studie bylo cenné. Lekce svobody slova.
Jenže neslyšíme syrskou protistranu. Což je v tak nesmiřitelně rozděleném konfliktu vážně problém. Nejen český. Mediálně agilní Asad dominuje. Logicky, je to VIP autokrat, kdežto opozice je roztříštěná, ne tak známá a „zajímavá“. Udělat „rozhovor s ní“ je těžší.
Žádná jiná západní země ale zároveň tak aktivně neusiluje o to, aby hostila slavnostní finále syrské mírové konference. My ano, Miloš Zeman to oznámil v září. Má se tomu říkat pražská deklarace.
Mír je hlavní a je celkem jedno, jak se bude podle místa podpisu nazývat. Praha by za obsah dohody nenesla odpovědnost, tak jako Varšava nemohla za Varšavskou smlouvu a Schengenský prostor nevynalezli v lucemburském Schengenu, obci o 450 obyvatelích. Promítnutí lokality do názvu ovšem naznačuje, že je příslušná destinace s obsahem dohody srozuměná. Nebo že ho přímo vítá. A proto poskytuje kulisy, fórum pro slavnostní akt i pro jeho aktéry. Může se tím zviditelnit, dokonce blaze nebo neblaze proslavit. Když Hrad nebo někteří diplomaté tak stojí o pražskou deklaraci, asi si nepředstavují, že bude uzavřena tajně ve sklepě.
Jenže pochopitelně nevíme, co by v mírové dohodě bylo, jako čí vítězství nebo porážku by ji svět vykládal, a tak dále. A vůbec nevíme, jaký by měla vliv na syrskou imigrační vlnu. Kdyby Asad zůstal u moci, těžko čekat, že se davy utečenců obrátí čelem vzad.
Aktivní česká ambasáda v Damašku, výmluvný Putinův kůň Asad v České televizi, schůzka Miloše Zemana se syrským ministrem zahraničí (zatímco opozičníci tehdy uvízli v dopravní zácpě na Manhattanu). Se Sýrií máme co do činění víc, než se zdá. Je namístě zdrženlivost a maximální obezřetnost. V reálné politice dejme tomu vyváženost, ale ne ta podle Asadových představ.
Bylo by hrubou chybou naslouchat s pochopením politikovi, který nám lichotí za to, že jsme odolali západní propagandě, kdežto našim spojencům podsouvá terorismus. Sýrie, to není Bašár Asad, ale v první řadě tisíce zoufalých utečenců.
