Posttotalitní transformace ve 20. století v sobě většinou obsahovaly jakési kataklyzma. Po uplynutí času, který odpovídá jedné generaci, což je mezi 19 a 25 roky, historie převálcovala vývoj v zemi a nastalo něco, co si ti, kteří rozjeli změny vedoucí k demokratizaci, neuměli představit. V západním Německu, které vzniklo v roce 1949, došlo 1968 k povstání mladých a k aktivnímu prosvěcování minulosti vládnoucích osobností, které se do veřejného života dostaly ještě za Hitlera. Leckdo by - v české diskusi - mohl hovořit o tom, že se mladí němečtí aktivisté tehdy považovali za politickou levici, ale to vůbec není podstatné. Šlo o generační konflikt a změnu reflexe historie. Pojem "tržní komsomolec" pro českou mladou generaci po listopadu 1989 (poděkujme pánům Hanákovi, Fraňkovi a Klosovi za tuto kreaci) jasně ukazuje, že roli tu nehraje levice či pravice, ale především mladistvé nadšení a jistý postpubertální odpor vůči předchozí generaci. Podobně ve Španělsku, kde zemřel 21. listopadu 1975 Francisco Franco a první transformační perioda skončila s ministerským předsedou Felipe Gonzálesem o 21 let později. S novým ministerským předsedou Aznarem tu nastoupila jako nová posttotalitní generace nikoli levice jako v Německu, ale pravice.
První transformační generace končí na základě svého přesvědčení, že "dělá vše správně a nemusí se nikoho ptát". A kvůli přesvědčení následující generace, že se "něco musí změnit".
Pro koho se nadchnout?
Je zneklidňující, že takový zvrat není ani bezmála 28 let po sametové revoluci viditelný - mohl by spočívat v úpadku "tržních komsomolců" vyučených za komunismu a později v ministerských funkcích či na špičce hospodářské komory. Nekoná se. Také perverzní působení dvou posledních prezidentů, kteří stále předvádějí, jak hluboko byli zakořeněni v minulém režimu, zatím nevede k masovému protestu. A předvolební průzkumy před parlamentními volbami stále znovu uvádějí na prvním místě kariérního komunistu, který využil znalosti systému ke svému obohacení a viditelně ignoruje principy otevřenosti a slušného chování. Nemusíme tolik mluvit ani o tom, jak kam putují jaké peníze a zda byly evropské dotace nabyty poctivým způsobem. Stačí se podívat na politickou skupinu, která si říká hnutí ANO a stále se ještě nenaučila chovat se jako politická strana, která by například mohla vyměnit svého předsedu. Na odposleších, které se dostávají na veřejnost, nezaráží ani tak to, jakým způsobem vznikly, ale jaký tón mají jazykové projevy, které obsahují. Andrej Babiš to očividně nepopírá a zatím se mluvilo hodně o tom, na koho to bylo šito, ale nikoli o tom, jakého tónu je tento člověk schopen, což předvádí dnes i v předvolebních shromážděních. Ani se snad už nemusí připomínat volba slov, která zaznívají z Hradu.
A kde je nová generace, která by tyto lidi poslala do háje?
Upřímnost
Předvolební boj je plný invektiv a sprostých nadávek. Politické subjekty víceméně hrozí tím, co budou tropit, až se dostanou k moci. Někteří mluvčí, jako například pan Kalousek, se mohou celé týdny chovat relativně slušně, ale nikdo jim už neuvěří, že je tato změna upřímně míněná (abychom citovali zesnulého Stanislava Grosse). Mezi tím občas přispějí čeští komentátoři připomínkami toho, jak nudná byla německá volební kampaň, kde si Angela Merkelová a Martin Schulz vůbec nevynadali - je tam v tom Německu opravdu něco špatně, když jsou tak slušní… Občas si někteří čeští řečníci postěžují na to, že tam panuje "politická korektnost", což je v podstatě slušné chování. I kdyby možná část tohoto komplexu byla lehce přehnaná, proč bojujeme proti "politické korektnosti" a podporujeme tím neslušné výstřelky, začínajíce verbálním pohazováním pohlavními orgány a zdaleka nekončíce svéráznými interpretacemi historie, jako je například srovnávání EU se třetí říší, a to kvůli nečistotám v bramborové kořalce, kterou nás komunisté naučili nazývati rumem.
Naším zemským paradoxem je, že takovouto mluvou či historickými znalostmi je možné vůbec někoho získat, natož nashromáždit velká čísla volebních preferencí.
Uspějí skauti?
Jel jsem tuhle vlakem mezi Turnovem a Libercem a byli tam dva hoši, kteří hovořili jazykem, který nejenže měl aspoň dva "voly" ve větě, ale obsahoval i další výrazivo, které zde nebudu opakovat. Pak přistoupila jiná skupina mladých lidí a bylo na nich cosi divného. Chvíli jsem je poslouchal a pak pochopil. Bylo to všechno bez volů. I oslovil jsem je a zjistil, že to jsou skauti, kteří vědomě bojují s pokleslou mluvou. Držím jim palce, protože to asi bude ta opožděná generace, která smete všechny ty zmíněné produkty historického vývoje. Zatím jsou ovšem většiny jinde. Dostal jsem například v souvislosti s komentováním německého volebního výsledku na internetu vynadáno, že jsem sluníčkář. To je nadávka, už dávno ne "sluníčko, sluníčko" z dětské písničky, připomínám slušným čtenářům. A to jsem jen v médiích vysvětloval to, o čem v Německu vím nemálo, po desetiletích v této zemi. Ten člověk, který mi tohle přišil, se taky nevyjadřoval moc kultivovaně. Ale chtěl prostě jiné vysvětlení, protože on přece má na věc názor - ne fakta, ale názor rozhoduje. Tak co se mu do toho plete nějaký sluníčkář. V zemi, kde jsme zvyklí vše pojmout "od podlahy", si asi tedy ještě počkáme na tu změnu podle německého a španělského příkladu. Z komunismu tu zbylo opravdu hodně: komunisté, tržní komsomolci, hospodští hulváti, ale také některými politiky pěstovaný pocit, že ta západní demokracie není to pravé ořechové.
Tak jí vynadáme, popřípadě se dáme na stranu těch, kteří ji třeba v Německu chtějí zničit (viz Václav Klaus). Čekáme.
