Je dobré vědět, v jaké zemi žijeme, jestli se pohybujeme dopředu, nebo stojíme, nebo couváme. Důležité je to pro výhled lidí, kteří tu žijí, samozřejmě i pro mladé lidi. Leccos o naší pozici svědčí čerstvý fakt, že senátoři odmítli ratifikaci Istanbulské úmluvy. Opačnému postoji sice chyběly jen dva hlasy, nic to však nemění na skutečnosti, že Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí u nás platit nebude.
O tom, nakolik je stát schopen reagovat na změny, svědčí i debata o změnách v důchodech, která skončila až před Ústavním soudem (ÚS). Zabýval se především ústavní únosností změn a způsobu jejich nastolení, v rozhodnutí se ale věnoval i sněmovně a sněmovním obstrukcím. Neboť ty u nás často vedou k tomu, aby se pohyb dopředu zastavil.
Istanbulská úmluva byla zablokována lidmi, kteří jako by odmítali vnímat svět okolo sebe. Jim jde nejen o zastavení pohybu dopředu, ale i o návrat někam, kde už se nenalézáme. Nejotevřeněji to vyjádřil senátor Jiří Čunek: "V Bibli je jasně popsáno, jak se má muž chovat k ženě a ona k němu. Úmluva nás z tohoto pojetí vyosuje." Míněno tak, že "muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve", "ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům", "žena ať má před mužem úctu" atd. Nikomu neberu, jak vnímá biblickou zvěst, ale český stát není středověká církev. Pro senátora Čunka asi ano.
Mnozí senátoři, ale i některé senátorky, bojovali proti slovu "gender". Představuje pro ně jakéhosi ďábla, raději by tam měli slovo "pohlaví". Gender je pro ně rudý hadr, do něhož zuřivě zabodávají rohy: gender NE! K tomu se váže boj za "tradiční rodinu", to je zřejmě ta, kde se žena ve všem podřizuje muži, kde lesby a gayové nesmí žít v manželství, jsou jen trpěni, kde hledání vlastní identity včetně genderu je něco "mimo zdravý rozum".
Střetává se starý svět se současností, je to foukání pusou proti větru, které sice vítr nezastaví, ale foukajícímu dává pocit, že brání to svoje. Pro mnoho mladých lidí, kteří tu taky žijí a na které se nebere ohled, jejichž hlasům není nasloucháno, je to pakárna. Oni starým antigenderistům neberou jejich svět, to ne, jen chtějí žít v tom svém, jiném, nesešněrovaném, méně pokryteckém. Tradiční rodinu znají jak svůj mobil, vyrostli v ní, vědí své.
Senát přijetí Istanbulské úmluvy sice zastavil, ale vývoj nezadrží a realitu nezmění. Je to jen klam. Stejným klamem zůstává, že u nás děláme dost proti násilí na ženách a domácímu násilí. To prostě není pravda a lidé, kteří v téhle oblasti pracují, to až bolestně dobře vědí.
Plasticky to předvedl rozsudek, který muži stonásobně znásilňujícímu nevlastní dceru nadělil podmínečný trest. A krajský soud to pak dorazil zveřejněním anonymizovaného znění verdiktu. Když ho čtete, najednou to na vás padne, patnáctiletá svedla chudáka otčíma, chtěla se pomstít matce, takže on za to vlastně nemohl atd. Zveřejnění toho verdiktu považuju za skandál. Ublíží dívce ještě víc. Zase je to jakýsi vzkaz z minulého století, minulého světa: takhle my to vidíme. Mladí si musí myslet, že se staří zbláznili.
Chybí čerstvé, dravé nápady, nové pohledy na stárnutí populace
S důchody se to má podobně. Ústavní soud kritizoval obstrukce ve sněmovně. Směřují k nepřijetí zákona, který prosazuje většina, což je ale v podstatě nedemokratické. Nelze dovolit menšině, aby úplně zablokovala většinu, která chce prosadit svoji vizi. To by pak ztratily smysl volby.
Nejde ovšem "jen" o ústavu, jde i o to, že sledujete obstrukční projevy, třeba skoro 11 hodin mluvícího přeborníka Okamuru, a říkáte si, že nahlížíte průzorem do blázince. Tohle přece není pohyb dopředu, to je couvání do temnoty.
S důchody je to ještě složitější. Ústavní soud vnímal potřebu vlády, aby nepřivedla finance ke krachu. V pořádku. Dál pochopitelně jeho pravomoc nesahá, sleduje ústavnost.
Když se však díváte na důchodové změny, které vláda vymyslela, najednou jste zas ve starém světě, který na změny nové doby, modernity, nebere ohled. Nebo je možná prostě nevnímá. Ví se, že jako populace stárneme. Ví se, že se během třeba padesáti let bude rodit mnohem méně dětí a že uprchlíci naše populační úbytky nezachrání. Dále se ví, že bude pokračovat trend stále vyššího dožití. Budeme žít 90 až 100 let. Důchodců bude přibývat, mladých ubývat.
Odtud jasně plyne, že se důchodový systém bude muset změnit radikálně, že by se už teď měl měnit z gruntu. Úplně banálně řečeno potřebujeme další zdroje financování penzí. Potřebujeme de facto rozhodnutí, jestli vůbec penze budou.
Zatím se děje to, že se na důchodové pojištění přestává hledět jako na pojištění, utlumuje se jeho "zásluhovost", tedy systém, v němž ten, kdo si platil na pojištění víc, souměrně víc taky později dostane. Z pojištění se stává daň, s níž si stát udělá, co bude chtít. Kdo chce žít v důchodu dobře, musí si pomoct sám.
Hledá stát nové zdroje, nový pohled na důchody? Nezdá se. Už dnes nahrazují roboti (stroje) zaměstnance. Kdyby na jejich místě pracovali živí lidé, platili by si sociální pojištění. Roboti sice nahrazují lidi, ale sociální pojištění za ně firmy neodvádějí. Možná by mohly, proč ne?
Chybí čerstvé, dravé nápady, nové pohledy na stárnutí populace, nové cesty, jak uspokojit skupinu lidí v penzi, která se bude zvětšovat. A zároveň chybí pozitivní výhled pro mladé lidi, kteří mají do penze daleko.
Andrej Babiš napsal o rozhodnutí ÚS k důchodům na síti X toto: "Zklamalo mě to, ale my jsme udělali pro naše důchodce maximum. Za hnutí ANO slibuju, že až se vrátíme do vlády, budou pro nás lidi, kteří naši zemi vybudovali, zase prioritou. Tahle asociální vláda na ně kašle a skandálně je nazývá hospodářskou škodou." O mladé lidi mu nejde, o budoucnost mu nejde. Andrej Po Nás Potopa Babiš: až budu vládnout, já vám ty důchody zase zvednu, ber kde ber. Kdyby myslel dopředu, řekl by: Vymyslíme úplně nový penzijní systém, moderní, pro budoucnost. Myslíme na mladé lidi. Ani on ale nemyslí dopředu.
Takže kde se nalézáme? Místy trčíme na místě, vládě chybí bystré mozky, které vymýšlejí plány pro budoucnost. Nebo nechybí, jen jim vláda nenaslouchá v hrůze, že přijde o voliče. A tak o ty voliče skutečně přichází. Místy couváme do minulého století, to když se senátoři chvějí děsem před slovem gender. Celkem tedy nic moc.
