Je to překvapivá, odvážná a nepochybně také velmi riskantní cesta. Premiéři Polska, Česka a Slovinska se jako první lídři unijních států od propuknutí ruské agrese vůči Ukrajině vydali osobně do Kyjeva. Letecky to už bylo příliš nebezpečné, takže se cestovalo vlakem, a ani to nebylo bez rizika, protože ruská armáda bombarduje už celé území Ukrajiny.
O tom, kdo byl hlavním hybatelem cesty, není pochyb. Vedle polského premiéra Mateusze Morawieckého byl v týmu i polský vicepremiér a faktický vládce země Jarosław Kaczyński. Tedy ten politik, který bývá pravidelně kritizován za iliberální tendence z posledních let.
Pro Česko je tato cesta premiérů nejen moment hrdosti a jasné podpory válčící Ukrajiny, ale také celkem dobrý popis středoevropských vztahů. S polskou "konzervativní revolucí" se Češi rozhodně nemusí identifikovat, dokonce se můžeme i do krve hádat o regionálních problémech, jako je těžba v dole Turów. Ale v bezpečnostní architektuře východních hranic EU i NATO je Polsko prostě nezpochybnitelný lídr.
Nejprve bezpečnost, pak to ostatní
Nejsou to roky ani měsíce, ale jen týdny, kdy se ještě Prahou linulo naprosté opovržení nad Visegrádskou skupinou. A nebylo divu. Maďarsko Viktora Orbána směřuje k volbám, které jen velmi obtížně splňují kritéria liberální demokracie. Polsko bylo a je zase po právu kritizováno za soudní reformy či nátlak na média. Volání po rozpuštění V4 nebylo výjimečné, protože se skupina zdála už jen jako přesluhující blokační spolek bez pozitivní agendy.
A hle, stačí, aby se do bezproblémového 21. století vrátil válečnický duch století předchozího, a vše je jinak. Maďarsko je po Putinově agresi na vedlejší koleji, ale Polsko je nyní pilířem podpory bojující Ukrajině. A je dobře, že je český premiér po boku Poláků nyní co nejblíže.
Není to navíc poprvé, co Polsko ukazuje, že bez něj se východní politika západních struktur dělat prostě nedá. Spolu s Litvou se výrazně angažovalo v podpoře běloruského disentu po brutálním potlačení opozice Lukašenkovým režimem v roce 2020. Nyní je to při napadení Ukrajiny ještě výraznější.
Jako by se zapomnělo, proč vlastně Visegrád vznikl. Nebylo to proto, aby Češi mluvili Polákům do hodnotových věcí a Poláci Čechům radili, jakou mít rodinnou politiku, anebo aby Maďaři všem vysvětlovali, jak se skvěle s Rusy staví jaderné elektrárny. Primární cíl Visegrádu byl v roce 1991 bezpečnostní, trojka států chtěla rozpad Varšavské smlouvy. Později, už ve čtyřech, se opět spojila, aby pro změnu dosáhla vstupu do NATO. Polsku, Česku, Maďarsku se to povedlo už v roce 1999, Slovensko se připojilo až po mečiarovské éře. Až potom společně státy vstoupily do EU a začala nekonečná středoevropská debata, co nás vlastně ještě drží spolu.
Vladimir Putin nám připomněl, že to je a vždy bude především bezpečnostní aspekt. Pokud se k němu nyní orbánovské Maďarsko nechce připojovat, prosím. Ale pro Česko je úzká bezpečnostní spolupráce s Polskem nezbytná a je dobře, že ji Petr Fiala nyní bok po boku s Mateuszem Morawieckým dokazuje návštěvou Kyjeva.
Tentokrát by to mělo vyjít
Historie se nikdy neopakuje a už vůbec ne ta ze zběsilého 20. století. Ale česko-polské stýkání a potýkání jako by trochu připomínalo situaci před sto lety. V tehdejší versailleské Evropě bylo Polsko a Československo klíčovými stavebními kameny francouzské východní bezpečnostní politiky. S oběma středoevropskými zeměmi měla Francie spojenecké smlouvy, ale ty mezi sebou za celou meziválečnou dobu nedošly opravdového spojenectví.
Například Antoine Marès v biografii Edvarda Beneše dobře popisuje, kolikrát už spojenecká smlouva mezi meziválečným Polskem a Československem byla na spadnutí, ale vždy to pro nějaký malicherný problém nakonec nešlo. Francie oba dva regionální lídry mnohokrát pobízela ke spolupráci, ale Beneš si více hleděl Malé dohody a neměl příliš zájmu. Dokonce ani po nástupu Adolfa Hitlera se k sobě nedokázaly přiblížit oba dva ohrožené státy - masarykovská republika a polský sanační režim byly hodnotově prostě příliš odlišné.
V 21. století je situace samozřejmě úplně jiná. Polsko a Česko spolu úzce spolupracují, fungují ve Visegrádské skupině, jsou silně ukotvené v rámci Evropské unie i Severoatlantické smlouvy. Ale opět se pro hodnotové různice mezi státy zastírá to nejpodstatnější - že nás pojí především zájem na bezpečnostní spolupráci, kde Polsko bude vždy lídrem obrany východních hranic EU a NATO.
Pokud o tom dosud někdo pochyboval, Putin nám to velmi důrazně připomněl.
Protikremelská V3
Česká zahraniční politika roky podceňovala východní politiku. A nemohl za to rozhodně jen ničivý vliv proruské hradní kliky Miloše Zemana. Mnohem větším problémem byla naprostá apatie k východním státům. V roce 2009 bylo sice v Praze slavně založeno Východní partnerství pro užší spolupráci EU s postsovětskými republikami, ale projekt od té doby jen churaví. Výjezdy českých politiků na Ukrajinu či do Gruzie se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Česko, zdánlivě dosti vzdálené od ruské hranice, získalo pocit, že bezpečnostně je dostatečně zajištěné, a místo nalézání obtížných kompromisů s regionálními partnery si hledělo spíše západních partnerů. Nyní vidíme, že Rusko je mnohem blíže, než jsme si mysleli, a Ukrajinci nyní brání i naši svobodu.
Z konfliktního středoevropského prostoru neunikneme v jednadvacátém století stejně, jako jsme z něj neunikli ve století dvacátém. Je symbolické, že zatímco ve versailleském systému před sto lety Francie nedokázala nakonec dotlačit Poláky a Čechy se Slováky k úzké bezpečnostní spolupráci, tak nyní rozhodnutí o odvážné polsko-české (a slovinské) cestě padlo shodou okolností na summitu EU ve Versailles.
Škoda jen, že - při vší úctě ke Slovincům - v premiérském týmu nebyli spíše Slováci, kteří jsou pro Čechy základními partnery v jakékoliv středoevropské politice.
Pokud Maďarsko půjde dále orbánovskou cestou, zbývající V3 by měl i nadále pojit silný zájem na obraně proti imperiálním ruským zájmům. I kdybychom se ve všem ostatním neshodli, toto je dost silný argument pro spolupráci. A že v této spolupráci bude Polsko vždy lídrem, o tom asi nemůže být pochyb.
