Máme naději, nic více. Nový ministr zdravotnictví Jan Blatný správně krotí optimismus z klesajících počtů nově nakažených a chce počkat na další čísla. Nicméně pokud uzávěra už opravdu začala působit, akutně potřebujeme harmonogram rozvolňování.
Kolik jen emocí vyvolalo povolení profesionálního sportu, což je de facto přísně kontrolovaná docházka do zaměstnání. Jedno uvolnění totiž v naší bizarní sókratovské republice, která vskutku ví jen to, že neví nic, okamžitě spouští lavinu dotazů: Co přijde dál? Kdo si co ještě prosadil? Komu se co zítra povolí?
Bez překvapení se nejčastěji ptají domácnosti na pokraji kolapsu, kdy už se konečně otevřou školy. Vládní epidemiologický tým by je měl nejraději zavřené co nejdéle, jistota je jistota. Ale ministři už dobře tuší, že minimálně o jejich pootevření pro nejmladší žáky musí rozhodnout v řádu dnů. Déle to již není možné odkládat.
Otevřená Evropa
Podzimní uzavírání českých škol před virem mělo hodně smutný a zmatený začátek, ale nemusí proto nutně mít i takový konec. Jestli se v Evropě něčím liší jarní vlna od podzimní, je to v nepsané shodě mnoha zemí, že uzavírání škol je až tím posledním, k čemu lze přistoupit.
Není to ovšem jen nahodilá přísaha na hodnotu vzdělávání, jak se často během jara bez podpůrných argumentů ozývalo od spousty veřejně známých osobností.
Jsme dál. Evropští politici při obhajobě alespoň trochu pootevřených škol odkazují na studie, podle nichž se při přísně kontrolované výuce děti ve školách na šíření viru podílejí jen velmi málo (zde například unijní zpráva ze srpna nebo aktuální německá práce, s jejímž autorem přinesly rozhovor HN). Proto se po českém hodně divokém spadnutí do uzávěry Irové, Němci, Francouzi, Rakušané i další noří do "lockdownu light" postupně a vždy se školní docházkou i nadále otevřenou alespoň pro menší děti.
Z toho ovšem samozřejmě nelze zcela automaticky usoudit, že to okamžitě musíme udělat také, než u kamer a mikrofonů učitelé, děti i rodiče definitivně zešílí.
Obhájci uzavřených škamen totiž mají na své straně také silnou munici. Ukazuje se, že v případě razantního výbuchu virové nálože je zamykání škol pravděpodobně účinné, jak dokládají výzkumy nebo konkrétní zkušenost Izraele.
Zajímavé jsou v tomto ohledu propočty ekonoma Daniela Münicha, který doložil, že počty nakažených ve věkové kategorii 16-19 let (střední školy) i 11-15 let (druhý stupeň základních škol) na počátku září opravdu razantně rostly, než byla přijata alespoň nějaká opatření. Teprve další analýza musí říct, zda za onen nárůst mohly opravdu učebny, nebo prostý fakt, že po prázdninách se děti opět začaly sdružovat a testování i trasování přitom nefungovalo.
Co z toho všeho pro nás nyní plyne, nám musejí vysvětlit epidemiologové (autor textu stále úplně přesně ani neví, co je číslo R, ale logicky ho umisťuje mezi číslo Q a číslo S). Nepopiratelným faktem ovšem je, že většina Evropy drží minimálně pro menší žáky školy otevřené, a pokud se český stát rozhoduje nadále pro opačný postup, měl by vysvětlit proč.
Odemykání bran
Jakkoliv je pochopitelné, že v naší situaci hraje momentálně epidemiologická rozvaha odborníků prim, má i protahovaná uzávěra škol poměrně velké společenské následky. Malé děti na distanční výuce vážou doma i rodiče, kteří kvůli tomu přecházejí na ošetřovné, takže z měkčí karantény se fakticky stává karanténa tvrdá.
A svou roli samozřejmě hraje i aspekt vzdělanostní. Již v létě vzniklo několik výpočtů, kolik jednotlivé země stály jarní uzávěry ve formě ušlých výdělků v důsledku nižší vzdělanosti. Ve větších městech jsme také trochu propadli dojmu, že lze distanční výuku s dětmi dlouhodobě zvládnout. To je ovšem možné jen ve velkých obydlích s dobrým internetovým pokrytím, nekonečnou zásobou počítačů a velmi flegmatickými a zajištěnými rodiči. Ve většině domácností však vždy chybí minimálně jeden notebook, wi-fi neustále padá a spolu s ní také efektivita distančního vzdělávání - všemu heroickému nasazení učitelů i rodičů navzdory.
Jak z toho ven? Cestu nám rozhodně nepomůže najít další vlna ultimativních požadavků podložených profesurou ze selského rozumu na Vysoké škole života. Ty minulé o chřipečce či náhubkové mentalitě ukryté v rouškách už bohatě stačily. Je to skutečně věc odborného posouzení epidemiologického týmu a ten při vládě nyní funguje.
Je ale možné žádat, aby vláda jasně řekla, kdy a za jakých podmínek děti pustí zpět do lavic. Půjde jen o první stupně základních škol? Nebo se na turnusy vrátí i druhé? A za jakých to bude vlastně okolností: budou již ve školách dostatečná epidemiologická opatření a dostupné testování i trasování? Na to vše se v dostatečném předstihu musí psychicky připravit nejen učitelé, ale i rodiče a samotní žáci či studenti.
Vláda plán rozvolňování dluží už déle než měsíc celému Česku. Úplně nejvíc ale školákům.
