Zřejmě, snad, se začíná měnit přístup Evropské unie k politice komunistické Číny. Svědčí o tom mimo jiné text, který napsali čtyři autoři, mezi nimi jeden europoslanec, a který podepsala řada vlivných evropských osobností. Nazvali ho Evropa se musí zamyslet nad svou "politikou jedné Číny".
Až dosud byl přístup EU z nemalé části "zemanovský", tedy zaměřený na Čínu jako velkou obchodní příležitost. Lidská práva sice byla občas v Číně prezidentu Si Ťin-pchingovi opatrně připomínána (dělala to kupříkladu německá kancléřka Angela Merkelová). Ale zároveň se nad pekelnou čínskou politikou, v níž jednotlivec (občan) nehraje prakticky žádnou roli, člověk je jen kus, který není problém nahradit, vyhodit, sledovat, manipulovat, mhouřily oči. Zřejmě v naději, že se komunistický systém nějak sám, pouhým obchodováním se Západem, zlidští. Podstatné bylo, že se tam dá náramně vydělat.
Tenhle přístup velmi silně vnímali a vnímají i lidé u nás, ta část společnosti, pro kterou lidské osudy a lidská práva (a osudy a práva celých národů) nemají žádnou zajímavost a soustředí se výhradně na mantru, že "Čína je obrovská příležitost".
Tisíckrát jste mohli slyšet i číst: Vždyť se s nimi stýká i britská královna, Merkelová tam jezdí každý rok, Macron s nimi peče, byli bychom blbí, kdybychom se jim pletli do politiky a nepřiživili se na čínském ekonomickém úspěchu. - Tak přece vypadá "obchodní diplomacie", kterou u nás už roky razí prezident Miloš Zeman a která, mimochodem, nejenže nepřinesla vůbec žádné ovoce, ale vedla spíš k hlubšímu rozkolu s Čínou.
Pro Česko, které si prošlo komunistickou totalitou, to byla zvlášť trpká cesta. Přesněji byla trpká pro lidi, kteří vnímají lidská práva jako vážnější téma než export-import. Dnes je dobře známo, že zahraniční politika Václava Havla byla v podstatě zadupána do země a nahrazena "pragmatismem zavřených očí". To v lepším případě, v tom horším (Zeman) se oči ani nezavíraly, ať si Čína dělá, co chce, ať si mučí Ujgury a drtí Tibeťany, ať si zničí Hongkong, ať si převálcuje Tchaj-wan, nejsme cíťové jako Havel (a ostatně jsme se totalitě jako on nijak nebránili).
Nevidím, neslyším a za to kšeftuju
Jenomže politika "nevidím, neslyším a za to kšeftuju" Čínu nijak nevylepšila. Naopak, režim je stále drsnější, drzejší, expanzivnější. (Nejen) v Evropě sílí hlasy, že pokud jsme demokratické, svobodu vyznávající společenství, nemůžeme si nechat cpát do telefonů "zadní vrátka" a nechat se šmírovat, nemůžeme mlčet k dění v Hongkongu, nemůžeme dělat, že prezident a šéfkomunista Si Ťin-pching nedecimuje jakoukoli opozici, křesťany, že nešmíruje po milionech vlastní lidi.
Čtyři autoři, europoslanec ve skupině Zelení/ESA Reinhard Bütikofer a tři experti na Asii a Čínu François Godement, Hanns W. Maull a Volker Stanzel sepsali text, který EU vyzývá, aby přístup k Číně změnila, aby přestala hrát hru, že je všecko v pořádku.
Text začíná takto: "Evropa se desítky let zaměřovala na vyvažování práva na sebeurčení a mírového řešení rozporů mezi Pekingem a Tchaj-pejí na jedné straně a čínské rétoriky o 'principu jedné Číny' a 'jedné zemi, dvou systémech' na straně druhé. Jednání ČLR v poslední době ukazuje, že tato evropská politika již nedostačuje. Musíme se nad ní zamyslet znovu."
Autoři popisují stávající evropskou politiku vůči Tchaj-wanu. Peking brzdila, aby nepoužil sílu, Tchaj-peji pak bránila pracovat na své nezávislosti. "Vyhýbala se diskusím o smlouvě o volném obchodu a příliš netlačila na účast Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích jako WHO. Jinak se však Evropa k Tchaj-wanu chovala v praktických záležitostech od víz až po obchodní a ekonomické vztahy jako k odlišnému útvaru." Tuhle politiku však Čína rozbila.
Na Hongkongu pan Si ukazuje, jak kašle na podmínky mezinárodní dohody, kterou Čína podepsala v roce 1984. Obyvatelé Hongkongu si nepřejí vládu Komunistické strany Číny, ale Peking na to v nejmenším nedbá, používá "nátlak, ovládnutí a podmanění".
Obdobné je to s Tchaj-wanem, kde nyní vládne demokratický režim, zásadně odlišný od čínského. "Komunistická strana Číny tvrdí, že reprezentuje čínský stát a že jako jediná má právo stanovit teritoriální rozsah Číny a určovat, kdo je Číňan," píší autoři textu a navrhují, co by měla Evropská unie dělat, což je cenné. Žádají víc podpory pro ohroženou tchajwanskou demokracii.
Zpátky k Havlovi? Snad
Chtějí kupříkladu "otevření dialogu se všemi příslušnými politickými aktéry na Tchaj-wanu, včetně držitelů nejvyšších státních úřadů". Zde můžeme být zcela výjimečně hrdí, že jsme Češi, protože předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) v tomto smyslu Evropu předběhl, nepsal prohlášení, ale jednal. Letěl na Tchaj-wan, ačkoliv čelil výhrůžkám domácím i čínským.
Autoři textu dál vyzývají, aby EU podporovala buď členství Tchaj-wanu, nebo jeho status pozorovatele v mezinárodních organizacích, aby státy EU s ostrovem spolupracovaly třeba v oblasti zdravotní politiky (koronakrizi zvládl příkladně).
Navrhují dialog s Tchaj-wanem o míru, bezpečnosti a stabilitě, restrukturalizaci nejdůležitějších dodavatelských řetězců ke snížení závislosti na Číně, povýšení obchodních a ekonomických vztahů s Tchaj-wanem a také "podporu vzniku evropského čínskojazyčného satelitního kanálu se sídlem na Tchaj-wanu, aby byl omezen monopol Čínské lidové republiky na informace v čínštině". (Vzpomeňme, jakou cenu pro nás měla za komunistů vysílačka Svobodné Evropa a Hlas Ameriky.)
Konkrétní kroky jsou důležité, politikům nabízejí účinné instrumenty. Viděli jsme, jaký poprask vyvolala pouhá návštěva Miloše Vystrčila. Nejen v Číně, ale i na Tchaj-wanu, kde ho vítali jako nového Havla. Vysoce ocenili, že ostrov podpořil, že se nebál a povýšil práva malé země nad obchod s Čínou, který stejně nekvete.
Důležitý fakt: text podepsal nejen Reinhard Bütikofer, předseda Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Čínou, ale podpořili ho lidé jako Raphaël Glucksman, místopředseda Komise Evropského parlamentu pro lidská práva; Nathalie Loiseau, předsedkyně Podvýboru Evropského parlamentu pro bezpečnost a obranu a bývalá francouzská ministryně pro evropské záležitosti; Radek Sikorski, předseda Delegace Evropského parlamentu pro vztahy s USA a bývalý polský ministr obrany a ministr zahraničních věcí a další.
Snad to evropští politici vezmou vážně, snad se "pragmatismus zavřených očí", tedy jakýsi euro soft zemanismus, změní ve "vidím a slyším, oči nezavírám", tedy v postoj, který bude víc připomínat Václava Havla a jeho Zemanem pohřbené vize zahraniční politiky.
