Vypadá to, že s klimatem je to v Česku ještě mnohem horší, než se původně zdálo. Nejde o nějaký nový skok na Celsiově stupnici. Jde o zdejší energetickou a klimatickou politiku. Nikdo ji nereguluje, takže pomalu míří k naprostému vypaření. Což by byla ta vůbec nejnebezpečnější emise, jakou můžeme vypustit.
Kola obří celounijní Zelené dohody pro Evropu se přitom rozjíždějí čím dál rychleji. Evropská komise navrhla zákon, s jehož pomocí se unie má stát do třiceti let klimaticky šetrným územím. Jde o závazek, s kterým krom Polska souhlasily všechny země, tedy i Česko.
Asi polovina států má už i nějakou svou vlastní klimatickou normu, která není ničím jiným, než jízdním řádem k uhlíkově neutrální budoucnosti. A úplně všechny země v kvaltu upravují své plány ve snaze skloubit zelené cíle s udržitelným byznysem a energetickou bezpečností.
Některým politickým reprezentacím se již podařilo obyvatele přesvědčit nejen o tom, že ochrana klimatu je potřebná, ale svým způsobem i výhodná, protože přinese modernizaci a nové příležitosti.
V Česku podle výzkumu STEM platí bohužel jen to první: 84 procent zdejší veřejnosti souhlasí s tím, že klimatické změny představují problém (tedy nejsme žádní klimaskeptici, jak se pořád opakuje). Devět z deseti lidí chápe, že bez snižování emisí tu budou brzo velká sucha a mrtvé lesy. Ale jen osm procent z nás zcela souhlasí s tím, že emise lze snižovat tak, aby na tom Česko ještě vydělalo.
Tak vypadá výsledek nekonečného tlachání o tom, zda se sedmnáctiletá Švédka tváří tak či onak a proč nesedí ve školní lavici. Ani její úsměv, ani její škleb nás ale v zimě nijak nezahřejí, až se nám začne hroutit dosud stále výkonná energetika.
Chromý u Dukovan
Není pravda, že by Česko vůbec nic nedělalo. Má od ledna dokonce zánovní energetický a klimatický plán. Že jste o něm dosud asi neslyšeli, je samozřejmě špatně, protože slibuje zasáhnout peněženky každého z nás. Ale v sezoně paniky kolem koronaviru a nejrůznějšího nepodstatného politického bizáru je to pochopitelné.
Bohužel se kvůli tomu zatím nedostalo do obecného povědomí, že je to plán špatný. Do deseti let má podle něj podíl energie z obnovitelných zdrojů dosáhnout pouhých 22 procent z celkové spotřeby. To je o desetinu méně, než kolik představuje cílový evropský průměr. Naše dosavadní pokulhávání k finálnímu cíli, který jsme přijali, se tak rychle hrozí změnit v belhání chromého.
Další problém představuje jádro. Původní atomová ofenziva Andreje Babiše skončila ošklivou havárií. Dostavba Dukovan se sice stále technicky připravuje, ale v otázce financování a výběru bezpečnostně neradioaktivního dodavatele se stále nehýbeme z místa.
K tomu se vrší spousta dalších problémů. Zatímco třeba Německo už rozhodlo, jak budou vypadat kompenzace za zavírání uhelných elektráren, u nás stále uhelná komise bádá a nejšpinavější zdroje se z nepochopitelných důvodů místo zavírání prodávají ze státních rukou soukromníkům.
Tragedií vládního plánu na transformaci energetiky přitom nejsou jen zoufale nízké ambice, ale především fakt, že zcela postrádá mapu, podle níž by se dalo dojít k cíli.
Naštěstí něco podobného nyní nabízí alespoň z části nevládní Asociace pro mezinárodní otázky. Co bychom si bez těch nenáviděných neziskovek počali…
Kde je tedy záhodno odstartovat? Nepochybně u debaty o fotovoltaice. Ta u nás sice pořád ještě bohužel platí za sprosté slovo, nic to ale nemění na faktu, že představuje cestu budoucnosti. Podle propočtů autora studie Martina Madeje mohou ještě na českých střechách, fasádách či na brownfieldech vyrůst kolektory schopné dodávat do roku 2030 až o 3,5 GW instalovaného výkonu více. Aniž by kvůli tomu musel být zabrán jediný akr zemědělské půdy.
Na té se naopak může začít dařit agrovoltaice - rychle rostoucímu sektoru, který staví solární panely tak vysoko, aby se pod nimi dalo bez problémů pěstovat i sklízet.
Řešení je k dispozici celkem dost. Jediné, co nám chybí, je vůle.
Pracovat a šetřit
Stejně tak má daleko k pravdě oblíbené rčení, že větrníky mají u nás smůlu, protože tu prostě větry nevanou. Vanou. A to tak, že během jediné dekády lze zdejší výkon přifouknout o celé 2 GW. Kromě Krušných hor pro to dobré podmínky nabízejí také Nízký Jeseník, Znojemsko a Vysočina.
Obojí - větrníky a solární panely - sice patří k oblíbeným terčům posměchu, ale aspoň se o nich občas mluví. Na rozdíl od toho, jak energii zachytávat, akumulovat a skladovat, což je pro modernizaci energetiky neméně důležité. Nehapruje přitom ani tak vědecký pokrok, jako spíš česká legislativa, která nepobízí podnikatele, aby se pokusili v tomto sektoru uspět. Stejně tak je zde velkou neznámou komunitní energetika, propojení elektrické a plynové infrastruktury i další moderní trendy z vyspělých zemí.
Sebevražedná pozice Česka prostě zní: O zeleném šílenství si myslíme své, ale v Bruselu to nahlas neřekneme a doma vsadíme na klasickou pasivní rezistenci. Je to přesně ten typ činnosti, který zná každý, kdo jako dítě někdy slyšel pohádku o líném Honzovi: ten se taky činil tím, že se na peci převracel z jednoho boku na druhý.
Aby toho nebylo málo: energetika není jediným sektorem, který v Evropě čeká velká transformace. Navazovat má také doprava a stavebnictví - podle expertů by důsledná renovace budov mohla do roku 2050 ušetřit více než čtvrtinu (27 procent) všech českých emisí.
Je prostě čas vystrčit hlavu z písku. Filozoficko-psychologicko-nijakých debat o zelené vlně v Evropě už jsme si užili dost a nepřinesly zhola nic. Pokud nám v energetice ujede vlak, mohla by nám tu také vzdor všemu tomu globálnímu oteplování začít být pěkná kosa.
