V Berlíně tento týden došlo k incidentu, při kterém arabský mladík zaútočil na mladíka s kipou (jarmulkou). Napadený se bránil a incident natočil na svůj mobil. Hledaný útočník, který pochází ze Sýrie a do Německa přišel jako uprchlík v roce 2015, se pak sám přihlásil na policii.
Není to ojedinělý případ antisemitismu a obavy jsou namístě. Můj přítel Sergej Lagodinsky, mladý aktivista Židovské obce v Berlíně, popisuje na Facebooku svůj pocit člověka sedícího v metru vedle arabských mladíků, který si chce otevřít hebrejskou knihu. Tím poukazuje na pocity ohrožených osob a sám si dodává odvahu. Na onom posledním případě útoku je ovšem zajímavá identita napadeného. Je to Arab s izraelským občanstvím, který celou záležitost pojal investigativně. Chtěl prostě vědět, jaké to je, prezentovat se na veřejnosti jako Žid. Proč? Chodil do školy v Izraeli a tam se mu dostalo patřičného vzdělání. Věděl, jak vzniká rasismus a antisemitismus. Věděl, že je to z nevědomosti a systematického šíření předsudků.
Němečtí politici zareagovali ihned, neboť taková událost dává příležitost, podtrhnout principy poválečného demokratického vývoje země. Přitom je zajímavé, že je v Německu stále patrný rozdíl mezi západem a východem, kde se právě touto dobou v Lužici setkávají neonacisté k obávané oslavě Hitlerových narozenin. Na západě brzy po válce začaly okupační mocnosti s jakousi "převýchovou" a transformací politického povědomí. Pak v západním Německu vznikla Spolková centrála pro politické vzdělávání, občas v české oblasti komentovaná s despektem. Je to ovšem instituce, která hlavy nenasměruje, ale otevře. Podporuje i školy, které mají téma holocaustu v osnovách do maturity třikrát. A podporují se i návštěvy památníků koncentračních táborů.
V řadě českých diskusí se dnešní přístup k uprchlíkům spojuje s traumatem nacistického vraždění, jako by se jednalo o něco, co je již pasé. Není. Nacisté popírali všeobecnou platnost lidských práv a vzpomínka na jejich zločiny je základnou i dnešní úvahy o tom, že uprchlíci se na tato práva mohou odkazovat stejně jako domácí. Otevřená společnost je nejen sponzorem blahobytu, ale také společenstvím, které požaduje dodržování principů.
Po válce se říkalo, že Židé v Německu "sedí na kufrech" a přemýšlejí, kam odjet. Velmi mnoho jich zůstalo. A Evropská integrace jim dávala - vedle německé ústavy - naději, že se zde historie nebude opakovat. V poslední době se Německo nestalo jen útočištěm Židů z oblasti bývalého Sovětského svazu, ale také v aktuální uprchlické krizi od roku 2015 uprchlíků z muslimských zemí. Je nutné připomenout, že již nedostatek pracovních sil od počátku sedmdesátých let do země přivedl muslimy, hlavě z Turecka a Bosny a Hercegoviny. Mešita zde není ničím neobvyklým a kontakty židovské a muslimské obce jsou také normální - baví se mimo jiné o zabezpečení svých objektů.
Úřady dnes mají problémy s nedostatkem tolerance a s útoky lidí, kteří jsou ovšem jen zřídka kdy z oněch krizových oblastí jako Sýrie, ale například z Tuniska či Alžírska. Vykázat je zpět do jejich zemí původu není snadné - ony je totiž nechtějí. Ale v celém komplexu nejsou jen nevýhody. Minulá migrace do země přivedla lidi, kteří mohou kvalifikovaně posuzovat nebezpečí v kontextu policejní práce a monitorovat internet v nejrůznějších jazycích. Před deseti lety policie pochopila, že takové lidi potřebuje a první policisté z tohoto okruhu muslimských zemí na scénu vstoupili s velkou slávou.
Dnešní situace se tedy vztahuje na velmi pestrou historii, dávnou i nedávnou. Předhazovat Němcům přehnanou traumatizaci reflexí holocaustu, a tak je přesvědčit, že se dnes uprchlíci nemají přijímat, je naprosto chybným myšlenkovým obratem. To zdaleka neznamená, že je celá věc jednoduchá. Ale dělit svět na jakési "my a oni" není receptem na dnešní problémy.
Zajímavě reaguje ministr pro rozvojovou pomoc Gerd Müller, který směřuje značné prostředky do zemí, ze kterých někteří migranti pocházejí. Na situaci v Sýrii se doufejme dá v budoucnosti uplatnit i zkušenost Marshallova plánu z roku 1947, kdy americké peníze přispěly k obnově západní Evropy. Dodnes kolují v některých bankách - v Německu je to Kreditanstalt für Wiederaufbau (Kreditní ústav pro obnovu). Vzpomeňme i na Klementa Gottwalda, který tuto pomoc po inspiraci z Moskvy pro Československo odmítl.
Zásadní princip českého předsudečného pohledu příliš zjednodušuje. Na tomto zjednodušování je založená i představa, že "my tomu rozumíme" a Němci jsou kvůli holocaustu ochotni přehánět. Naše zdánlivá výlučnost stojí na kontroverzních historických základech, třeba i na vyhnání sudetských Němců, včetně německy mluvících Židů, kteří na rozdíl od dnešních arabských uprchlíků dodnes vaří stejné knedlíky jako my. I vůči nim existuje značná nesnášenlivost.
Sergej Lagodinsky je v kontextu lidských práv zajímavý diskusní partner, který neporozumí snahám učit se od Číňanů a se svou perfektní ruštinou přesně ví, kolik impulsů uprchlické krize pochází z Ruska. Uprchlíci, to je věc složitá, protože jsou mezi nimi i maskovaní zločinci. Ale je to problém velmi podobný onomu problému s neonacisty - a to jsou Germáni jak poleno. Dělící linie prochází nikoli mezi národnostmi, ale mezi zlými a hodnými lidmi.
