Když počátkem února ústavní soudci zrušili část volebního zákona, laického pozorovatele mohla zarazit spousta věcí. Proč se ruší volební pravidla až v počínající předvolební kampani? Proč se ruší vzoreček pro přepočet hlasů, ale už ne různě velké volební kraje, které zkreslují výsledky?
Vše korunovala sebevědomá promluva soudce zpravodaje Jana Filipa, když představoval své životní dílo: "Je to hvězdná hodina zákonodárce, nepochybně splní svou ústavní povinnost," a neskromně dodal, že jemu trvalo načrtnout nová volební pravidla 48 minut. Pan profesor ovšem zapomněl, že ne všichni musí dojít ke stejným změnám, jaké on nosil tři roky v hlavě. To se také bohužel stalo.
Na jednání ústavně-právního výboru sněmovny prošel návrh poslance Marka Bendy, jak volební systém upravit. Pro hlasovala nyní nejlépe fungující sněmovní koalice od zrušení superhrubé mzdy, a to ANO, ODS, SPD. Tato síla má v dolní komoře pohodlnou většinu, v Senátu je pak silná ODS, takže návrh má velkou šanci na přijetí.
Je tu však jeden háček: zjevná neústavnost, kterou by nová pravidla přinesla.
Současná situace, kdy se předvolební kampaň roztáčí, aniž by bylo jasné, podle jakých pravidel bude obsazena nová sněmovna, je jistě nebezpečná. Ale není to nic proti tomu, pokud by volby proběhly podle nových regulí, které by však časem v Brně soudci opět shledali neústavními a zpochybnili tak celé hlasování.
Úzkým průchodem do pekel
Když se střetne politická logika s tou justiční, bývají to ošklivé karamboly. Ale snad ještě nikdy politici a soudci od sebe nebyli v uvažování tak daleko jako při rušení dosavadních volebních pravidel.
V rozhovoru pro Aktuálně soudkyně a letitá kritička nerovného a nepoměrného hlasování do sněmovny Kateřina Šimáčková popisovala, že je přece třeba jen malých změn: "Ta revize přece může být dosti malá. Lze totiž zachovat volební kraje, jen se například mandáty jednotlivým stranám musí přidělovat celostátně nebo část z nich v druhém skrutiniu. Konkrétní řešení je ale nyní na zákonodárci. Konstrukce může zůstat, jen se udělá jiný výpočet."
Kdo ovšem zná politickou realitu, musel vědět, že to rozhodně jednoduché nebude. A také nebylo a není. Když pomineme okamžité ostré osobní útoky z Pražského hradu a Strakovy akademie na ústavní soudce, pak neochota dojít k rychlému kompromisu byla patrná i na prvotních poslaneckých návrzích.
Největší sněmovní síla ANO přišla s požadavkem jednoho celorepublikového obvodu, což ovšem ústavní soudci nechtěli a bazírovali na zachování čtrnácti volebních krajů. Lidé Andreje Babiše přesto tuto cinknutou kartu drželi ve hře. A to hlavně proto, aby mohli zablokovat případné předčasné volby, které by premiérovo hnutí také mohlo prohrát.
Bohužel ani demokratická opozice nezazářila a nebyla se schopna shodnout na jednom řešení. Něco chtěli lidovci, něco zas piráti, úplně něco jiného ODS a ještě něco jiného Senát, který při změně volebních pravidel nelze obejít.
Přitom mnoho reálných možností se po nálezu Ústavního soudu nenabízelo. V jiném rozhovoru Aktuálně to přesně popsal politolog Tomáš Lebeda: "Za sebe bych to viděl spíše tak, že nadešla především hvězdná hodina profesora Filipa. Svým nálezem totiž narýsoval jen velmi úzký průchod, jímž mohou zákonodárci k novým volebním pravidlům projít. Pokud by nechtěli zcela přepracovat celý volební zákon, nezbývá jim nic jiného, než do toho stávajícího po zásahu konstitučního tribunálu včlenit takzvané druhé skrutinium."
Koalice ANO, ODS a SPD se nakonec do základních mantinelů profesora Filipa vešla a navrhuje zachování čtrnácti volebních krajů a dopočítávání poslaneckých mandátů v druhém sledu kvůli větší poměrnosti. Dosyta se ale vyřádila na pravidlech, podle kterých by se tito poslanci v druhém gardu vybírali. Že to před dalším přezkumem v Brně neobstojí, je této koalici jedno, zajímá ji jen to, jak vznikne sestava v příští sněmovně.
To nejhorší z devadesátek
Nostalgicky rozněžněné vzpomínání na devadesátky je možné i proto, že se zapomíná na vše možné od rasistických vražd až po dnes nepřijatelné způsoby podnikání či právě obsazování poslaneckých míst. Až do roku 1998 jsme volili tak, že se neobsazené mandáty po prvním přepočtu přerozdělovaly ještě v druhém sledu pro šťastlivce vybrané stranickými sekretariáty. V roce 1998 se takto úradkem partajního vedení zrodily kariéry Miroslava Kalouska nebo Zdeňků Kořistky či Koudelky.
Právě tento způsob doobsazování volných poslaneckých míst nyní prosazuje ANO, ODS a SPD. Pravděpodobnost, že by se důležité figury stranického vedení ocitly bez práce, se tak výrazně minimalizuje, ale jednoznačně to také odporuje ústavnímu požadavku přímé volby.
Navíc je nutné připomenout, že se v 90. letech volilo ve výrazně větších obvodech, nyní by to byla už úplná divočina. V malém Karlovarském kraji by se obsadila v prvním sčítání třeba jen půlka mandátů, zbytek by byl na rozhodnutí stran. U malých politických uskupení by se také snadno mohlo stát, že polovina jejich poslanců by byla dovybrána centrálou, ne přímo voliči.
Krom toho má návrh koalice ANO, ODS a SPD ještě spoustu dalších problémů. Například posílení vítězných stran nepříliš používaným přepočtem - vzoreček ve světě zavedeného Belgičana D'Hondta by měl napříště nahradit výtvor jeho nepříliš populárního krajana Imperialiho.
Nesvatá koalice dobře ví, že její úpravy nemohou před ústavními soudci obstát, zjevně se tedy rozhodla dopřát si alespoň v roce 2021 volební party co nejvíce podle svých představ.
Ano, bude hůř
ANO, ODS a SPD mají ve sněmovně komfortních 120 hlasů. V Senátu je to horší - tam kluby ODS a ANO dosáhnou maximálně na 36 rukou. Nicméně fakt, že nějaká pravidla pro volby je nutné rychle schválit, bude držet senátory pod velkým tlakem. Navíc horní komora parlamentu má nyní za sebou pozoruhodnou sérii selhání vůči sněmovně, takže malovat si ji jako účinnou ruční brzdu by nyní bylo hodně riskantní.
Pak už nás nic pěkného nečeká. Buď Ústavní soud zarazí volby ještě před hlasováním, snese se na něj kritika za extrémní aktivismus a nebude podle čeho volit. Nebo to řekne až po říjnu a zpochybní tak mandáty nových poslanců, což je snad ještě horší. Nezapomeňme ani na politické dopady. Hnutí ANO zjevně není tak úplně bez partnerů, jak se z nadšených mediálních komentářů nad růstem opozičních preferencí může zdát. A koalice Spolu je zjevně spolu, jen když ODS zrovna není někde na záletech.
Tohle dobře neskončí. Což ovšem bylo zjevné už na počátku února, kdy vše rozjela těžko uvěřitelná naivita konstitučních soudců. Teď se o koncovku postará zlý politický úmysl.
