Teď již bývalý nejvyšší ústavní činitel doslova v posledních hodinách svého mandátu omilostnil firmu Energie - stavební a báňská (ESB), odsouzenou za úplatkářství. To se navíc týkalo přímo hradní kanceláře, protože šlo o šmelinu v lánské oboře, kterou řídil prezidentův podřízený Miloš Balák. Ano, ten muž, který byl za stejný delikt odsouzen loni. A který pak rovněž dostal od svého zaměstnavatele obratem milost.
Za naprostou degradaci instrumentu, který má fungovat jen jako opravdu zcela výjimečný opravný prostředek, však nenese odpovědnost pouze Miloš Zeman. Vinna je i politická reprezentace, která se ani nepokusila jeho hanebné počínání korigovat.
Kdykoli hlava státu (teď již naštěstí bývalá) institut milosti znásilnila - a Balákův případ byl v tomto ohledu doslova do nebe volající -, nepotkalo ji nic horšího než jízlivosti na sociálních sítích. Nikdy nenásledovala žaloba za hrubé porušení ústavy. Ba nenásledovaly ani škrty, které by pocítila ve svém rozpočtu. Což si Zeman při svém mentálním ustrojení vysvětlil jako zelenou pro to, aby dělal úplně cokoli si zamane. Podle čehož se také zařídil.
Pro Petra Pavla je to jedna z nejakutnějších věcí, jimiž se bude muset nyní zabývat. Z ministerstva spravedlnosti mu odteď začnou chodit návrhy na udělení milostí, a bude-li chtít nový prezident obnovit důvěru veřejnosti k tomuto mimořádnému nástroji, neobejde se bez enormně citlivého zvažování, jak s ním nadále zacházet.
Chaos a řád
Jsou milosti monarchistickým přežitkem, jak lze často zaslechnout? Ale kdeže. Justiční mašinerii řídí paragrafy a ty se nemusí pokaždé úplně potkávat se spravedlností jako takovou. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko.
Mnohé pardony Miloše Zemana jsou už na dálku cítit korupcí. Nicméně minulý rok zbavil trestu také manžele Jarosława a Karolinu Kordysovy, kteří měli jít na 8,5 a 5,5 roku do vězení jen proto, že organizovali ceremonie, při nichž lidé požívali starobylý rituální šamanský nápoj ayahuasca. Podle práva to tak bylo v pořádku - servírovali prostě "drogu". Spravedlnost v tom ale nebyla žádná. Už proto, že česká legislativa trestuhodně neumí rozlišovat různé typy nakládání s různými psychotropními látkami.
V souvislosti s tímto případem se hodí také připomenout, že ministr spravedlnosti původně prezidentovi nechtěl milost pro Kordysovy vůbec navrhovat. Protože věc nesplňovala podmínky, jež si sám Zeman kdysi dobrovolně stanovil - tedy že pardonovat bude jen lidi nevyléčitelně nemocné, kteří se nedopustili závažného trestného činu. Ještě absurdnější ovšem je, že sám pak toto pravidlo s velkým gustem porušoval. Protože čím je nevyléčitelně nemocný třeba takový Balák? Nezvladatelnou chutí nechat se korumpovat?
Tento absolutní chaos v přístupu k jedinečné pravomoci nyní po svém předchůdci zdědí Petr Pavel. Muž, který ve volební kampani sliboval "řád a klid". Nabízí se mu tak možnost začít se zaváděním obojího právě v této oblasti.
Nemilosrdné dadaistické pásmo
I předchozí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus byli za udělování milostí kritizováni. Ten první především za jejich četnost, ten druhý za některé konkrétní případy. A oba pak mohutně za amnestie. I tak ale Miloš Zeman dokázal své předchůdce překonat v míře, jakou si na začátku jeho úřadování asi nikdo neuměl ani představit.
Voliče totiž v kampani přesvědčoval, že celý institut prakticky odmítá - a když už by k němu měl sáhnout, pak jen na doporučení ministra spravedlnosti. Po nástupu na Hrad pak deklaroval, že omilostňovat bude prakticky pouze nevyléčitelně nemocné. A pak to přišlo.
Mantinely, které si sám dobrovolně stanovil, začal porušovat od roku 2016. V květnu 2017 to pak poprvé udělal opravdu markantně, když na svobodu pustil odsouzeného vraha Jiřího Kajínka. A od roku 2020 už neudělil jedinou milost, která by vyhovovala podmínkám, jaké avizoval. Zmiňme jako příklad podnikatele Pavla Podroužka, který dokázal být zároveň těžce nemocný i zcela zdravý. Opravdovým vrcholem se pak stala již v úvodu zmiňovaná loňská kauza Balák.
Ta byla navíc o to horší, že prezident v ní zcela skandálním způsobem zaútočil na justici a právní stát. Tvrdil, že pro potrestání jeho podřízeného korupčníka "nebyla zřejmě rozhodná povaha činu, ale i to, kde odsouzený pracuje". I taková nehoráznost mu ale nakonec prošla.
Není se pak co divit, že na odchodnou ještě omilostnil úplatkářskou firmu ESB. A to se zcela absurdním argumentem, že trest pro ni dopadal i na nevinné zaměstnance. Znamená to tedy, že za korupci by neměla být postihována žádná společnost, v níž někdo pracuje?
Pokud bychom Zemanovo zacházení s milostmi považovali za dadaistický kabaret, jistě by ho bylo možno hodnotit jako vydařený. Jeho obětí se ale stala důvěra v právo a spravedlnost.
Potřebujeme nová pravidla
Na Petra Pavla a jeho tým ted čeká nelehký úkol napáchané škody co nejrychleji napravit. Co se týká amnestií, jsou v našich podmínkách ještě stále zdiskreditované památně ostudným Klausovým rozhodnutím, stojí ale za připomínku, že mnohé státy jich z dobrých důvodů užívají a byla by chyba se o tuto možnost úplně připravit. Proti naprosté libovůli prezidenta se však lze poiistit třeba tím, že se amnestie promění v zavedenou zvyklost s pevnými pravidly - jako je tomu například v sousedním Rakousku.
Abolici, tedy zastavení trestního řízení, by ale bylo žádoucí odeslat jednou provždy do dějin, protože jde o nejradikálnější zpochybnění práva na spravedlivý proces.
Co se "klasických" individuálních milostí týká, může do nich nový prezident "řád a klid" zavést dvěma způsoby. Buď o nich rozhodovat jen na základě doporučení ministerstva spravedlnosti, anebo vždy žádat ještě o spolupodpis premiéra. Riziko protežování "speciálních lidí" by tak žádoucím způsobem významně kleslo.
Pevnější pravidla v této oblasti republika každopádně naléhavě potřebuje. Protože zemanovská kamarila proměnila zcela výjimečný institut spravedlnosti a soucitu v provozní nástroj nespravedlnosti a bezpráví.
