Žijeme pohodlně krutým, pohodlně lhostejným způsobem života. Ani o tom nevíme, ani si to neuvědomujeme. Konzumujeme potraviny zdrcující většinou odděleni od jejich původu, třeba od velkochovů kuřat a slepic. Jen občas se k nám prodere informace, která námi otřese, najednou vidíme, co naše pohodlí stojí, kdo za ně platí. V posledních dnech jsou to slepice z velkochovu v Brodu nad Tichou na Tachovsku. Rozšířil se tam virus ptačí chřipky, který je za určitých okolností přenosný i na člověka, zlikvidováno bude skoro tři čtvrtě milionu nosnic, virus napadl všechny tři haly. Napadeny jsou ale i další chovy, vybíjení bude pokračovat.
V Událostech České televize ve středu běžela reportáž o masivním šíření ptačí chřipky a o likvidaci nakaženého chovu. Celé to zpravodajství zjevně nechtěně, ale zcela pravdivě ukázalo, jak lhostejní umíme být k životu. Začínalo slovy "největší likvidace drůbeže v české historii". Létala čísla, počty slepic, počet tun slepic, miliony vajec, jejichž produkce musí být zničena, na kolik to celé přijde.
Zásadní věta: "V Brodu na Tachovsku zlikvidují dvakrát víc ptáků než v celém roce 2021." Čísla jsou, pravda, obrovská, ukazuje se odvrácená tvář velkochovů, odvrácená tvář našeho takřka bezbřehého konzumu, ale co vás udeří do uší, čemu se nedá uniknout: celé to informování jako by se vůbec netýkalo živých tvorů, jako by šlo o méně než věci, prostě je tu chřipka, mohla by ohrozit i nás, lidi, tak se vybijí, zlikvidují se statisíce slepic.
Jak probíhá zabíjení? ČT informuje, že "veterináři rozhodli o tom nejšetrnějším způsobu". V reportáži jsme viděli i záběry z likvidace. - Do utěsněné haly se začne napouštět oxid uhličitý, kterým se drůbež usmrcuje. Plyn se v hale nechá působit přes noc, další den se hala odvětrává. Když klesnou koncentrace plynu, začnou se haly vyvážet. Přistaví se pojízdné pásy, pásové podavače, na které se hází mrtvoly slepic - kadáver - a ty je pak chrlí do speciálních kontejnerů. To celé pod kontrolou veterinární správy. - Slepice jsou tedy "nejšetrněji" zplynovány. Evokuje to strašlivé souvislosti.
Dozvěděli jsme se také, že "zaplynování" je málo efektivní, veterináři uvažují o tom, že se živé slepice naženou či naházejí do likvidačních kontejnerů a oxid uhličitý pak budou pouštět přímo tam. - Představuju si tu odsouzenou slepici, jak ji někdo vytrhne z haly, strčí do tmavého kontejneru, pustí na ni plyn. Ten stres, to utrpení.
Jednou budem dál…
Zíráte na tu reportáž a zmocňuje se vás tíseň. Jako by ty slepice nebyly živé, jako by to nebyli tvorové, ptáci, jako by spolu s námi netvořili život na Zemi, jako by šlo jen o nějakou bezduchou hmotu. Nestačí, že pro naši spotřebu žijí po statisících v jakémsi slepičím koncentráku, kde musejí snášet miliony vajec, ještě přijde tak hrůzný konec. O kterém ale mluvíme, jako by ti ptáci byli jen jakýmsi automatem na snášení vajec. Citovaná reportáž působila dojmem, jako by informovala o likvidaci nějakých odpadků, ne o tragédii statisíců živých tvorů.
Žijeme v paradoxech, na jednu stranu mladí lidé demonstrují proti vyhynutí ohrožených druhů, probíhají akce Extinction Rebellion, záleží nám na broucích, mizejících rybách, kytkách, hmyzu, ale zároveň naprosto chladně, odlidštěně referujeme o popravě tři čtvrtě milionu živých tvorů. Další den může přijít reportáž, jak "lidstvo" pátrá po "životě na Marsu", hledá stopy života, živých organismů. Zatímco život, který máme v rukou, vůbec nevnímáme.
Leccos se změnilo, o něco málo se snad vylepšují podmínky existence kuřat a slepic ve velkochovech. Už víme, že kapři trpí na Vánoce, že jeden z největších křesťanských svátků doprovází mučení ryb, zřejmě to časem zabrzdíme, zastavíme, ale život milionů slepic jsme si ještě nenavykli chápat jako život. Jako zázrak, o který máme s láskou pečovat.
Když někdo dnes mučí koně či psa, díváme se na něj jako na barbara, může být odsouzen a jít do vězení. Jak dlouho bude trvat, než skončíme s praxí velkochovů, než si připustíme, že život je dar nejen u lidí, ale i u všech tvorů včetně milionů slepic a kuřat? Jak dlouho bude trvat, než budeme nevěřícně kroutit hlavami nad tím, že jsme byli schopni vnímat slepice jako neptáky a nevěci zároveň?
Jazyk je pro člověka důležitý, určující. Pokud nebudeme o slepicích mluvit s úctou a jako o tvorech obdařených životem, bude nám tento "detail" dál unikat. Dál to budou jen kusy jako ztvrdlé housky nebo vadné vruty. Ze způsobu, jakým teď mluvíme o vybíjení slepic, vymizela veškerá pieta. Vědomí, že byly obětovány za nás, živé lidi.
