Co bude dál s Evropskou unií? Když posloucháte hovory v autobusech, kavárnách a hospodách, máte pocit, že osmadvacítka (bez Británie sedmadvacítka) nemůže přežít, že je to pytel rozporů, že se "cosi nepovedlo". V Česku se z Bruselu stal terč, o předsedovi Evropské komise Jean-Claudovi Junckerovi ani nemluvě. Na toho má "žízeň" kdekdo a zčásti právem. Ale ono nejde o Junckera, nýbrž o naši budoucnost.
Ve středu Juncker popsal stav Unie a nabídl pozitivní výhled. Jeho vize přichází déle než rok po brexitu, po zásadním oslabení EU, jejím zpochybnění a selhání. Británie je vnímána nejen jako klíčová země Unie, ale jako klíčová země demokracie. (A nechme teď stranou, jak hlasování o odchodu z EU proběhlo, nakolik bylo poctivé.)
Na Junckerových slovech bylo podstatné jedno pro mnohé překvapivé zjištění: Unie funguje (u nás máte dojem, že zřejmě musí krachovat). Dokonce se daří tlumit nejaktuálnější riziko, migraci. "Nestandardní příjezdy" migrantů z východního Středomoří klesly díky dohodě s Tureckem o 97 procent a z Libye do Itálie o 81 procent.
Vzpomeňme, co část politiků loni i předloni věštila, že proud migrantů bude sílit a že nás "převálcují". Juncker promluvil z duše mnoha českým politikům, když řekl, že "lidé, kteří nemají právo zůstat v Evropě, musí být vraceni do zemí svého původu". Potlesk nenásledoval, Junckerovi se netleská, Evropské unii taky ne. To se dnes nenosí.
Předseda Komise také řekl: "Evropa - v rozporu s tím, co mnozí říkají, není pevností a nesmí se jí nikdy stát. Evropa je a musí být kontinentem solidarity. Legální migrace je pro Evropu jako stárnoucí kontinent nezbytná." Pro mnohé samozřejmost; že Evropa "málo rodí" a lidé se dožívají podstatně vyššího věku, je fakt. Mimochodem i Česko nevymírá jen díky migrantům.
Kvóty v šuplíku
Opatrně v řeči vynechal kvóty. Proč? Přichází méně utečenců, problém je řešen, pomoc od zemí jako Maďarsko a Česko už není tak nutná. Místo peskování řekl to, co naši politici uvítají, "musíme urychleně zlepšit životní podmínky migrantů v Libyi. Evropa tam má kolektivní zodpovědnost".
Cílem Junckera je, aby se Unie nevrátila do podoby národních států, které spolu soupeří. Aby dál panoval kontinentální mír. (A aby se země společně bránily teroru, který mír rozbíjí.) Hodnocení stavu Unie neposloužilo k útokům na nesolidární země, což je pro nás cenné.
Čeští politici kývají na Junckerovo odmítání "druhořadých dělníků" (mimochodem jich najdeme mnoho i u nás) a na fakt, že zaměstnanci v zemích unie nedostávají "stejný plat za stejnou práci na stejném místě". Jen dodejme, že i toto vede ke stále sjednocenější Unii. Odmítl taky "spotřebitele druhé třídy", což má v době konzumní velkou váhu.
Tato pasáž, nazvěme jí "pasáží A", by se dala vyložit jako jakési přesvědčování naštvaných a nesolidárních (visegrádských zemí kupříkladu), že Unie přece jen stojí za hřích, i přes všechny ty dotace, které do nás lije, i přes všechny obchodní výhody a svobodu pohybu…
Potud tedy všecko fajn, naše nesolidarita (odmítnutí přijmout pár stovek uprchlíků z táborů v Itálii a Řecku) byla odpuštěna, pozapomenuta pro vyšší cíl: nezničit Unii.
Zároveň však Juncker provokoval, neopustil myšlenku dalšího sjednocení. Snil o spojení funkce předsedy Evropské komise a Evropské rady a navrhl, ať má Unie společného ministra hospodářství financí. Trvá na tom, aby země, které slíbily přijmout euro, přijaly euro. (Sem patří i Česko.)
Tato "pasáž B" je rudým hadrem pro politiky, kteří preferují národní stát. Ale zároveň má z pohledu Unie logiku, smysl. Spojením předsedy Komise a Rady by vznikla silná nadnárodní, exekutivní funkce. Představme si, že by to byla třeba "Merkelová", ten řev u nás! (Nebo Orbán…)
Fico: Být v jádru s Německem a Francií
Ministr financí a hospodářství by při hospodářských problémech celku či jedné země "koordinoval všechny finanční nástroje" Unie a její rozpočet. Zároveň by byl šéfem ministrů financí zemí platících eurem.
To první, tedy utlumení hádky o kvóty, stejné platy a stejně dobré potraviny, odkývá u nás každý. Tato pasáž sloužila jako unijní tmel. Naopak silný šéf EU a společný ministr, to je dráždidlo, jež u národovců vyvolá tvrzení, že se šéf Komise zbláznil. Předseda ODS Petr Fiala kupříkladu tvrdí, že si Juncker sice začal připouštět problémy EU (viz pasáž A jeho projevu), ale jejich příčiny nepochopil a neumí je řešit (viz pasáž B).
Realita je taková, že Juncker problémy evidentně chápe, ale zároveň neopouští myšlenku postupného sjednocování Unie, vidí v ní budoucnost.
Tomu pánovi se dá leccos vytknout, údajně holduje alkoholu, obdivuje Fidela Castra, za něj z Unie odchází Británie. Nelze mu však vytýkat, že chce Unii maximálně jednotnou.
V tomto smyslu je zajímavé, co říká slovenský premiér Robert Fico: "Je jasné, že dojde k užší spolupráci v takzvaném jádru a Slovensko chce být jednoznačně přítomné." Podle něj Německo a Francie budou chtít změnit euro z politického projektu na projekt ekonomický, který bude "vyžadovat velmi hlubokou integraci. To bude jádro. O tom bude v krátkém čase Evropská unie." Náš soused říká: "Být v jádru s Německem a Francií, to je podstata mé politiky."
Fico to vidí o dost jinak než šéf Komise. Je dost možné, že Juncker sní, kdežto Fico bdí a nechce, aby Slováci zůstali na okraji. Zjevně mu je Brusel bližší než Visegrádská čtyřka včetně bratrů Čechů. A zjevně má jako šéf státu eurozóny z Unie dobré informace. A my? My, zdá se, my jsme zase mimo.
