Každý to datum zná. Před dvaapadesáti lety vtrhli cizí vojáci do Československa, obsadili zemi a zničili jakoukoli naději, že by se komunistický systém mohl změnit k lepšímu.
Shodou okolností si to tragické výročí připomínáme právě teď, kdy se z úst řady lidí (včetně části historiků) ozývají hlasy, které zpochybňují míru komunistických represí. Obrázky sovětských tanků a mrtvých civilistů v ulicích Prahy nabízejí nejlepší odpověď na všechny ty otázky, jak se ten režim vlastně projevoval, jaká byla jeho podstata a jak v něm vypadaly "všední dny".
Patřily k nim zavřené hranice, tuhá cenzura, zavírání a mlácení nepohodlných, vyhazovy ze školy i práce a všudypřítomný strach. Patřila k nim i ohnivá oběť Jana Palacha, Jana Zajíce či Poláka Ryszarda Siwiece. Stejně jako masová emigrace statisíců lidí, kteří po okupaci zaplavili fary, uprchlické tábory či školy v německém i rakouském pohraničí.
Zástupy česky a slovensky mluvících uprchlíků dobře tušily, co po sovětském vpádu od komunistů mohou očekávat, proto utekly ze svých domovů. Byl to zoufalý čin v zoufalé situaci. Mnozí vzdělaní současníci, kteří tu dobu nezažili a mohou naštěstí svobodně studovat, cestovat i pracovat, dnes ale vnímají celou tragédii jinak.
Okupaci jako takovou ovšem zpochybnit nelze: tisíce fotografií, filmů, malých i velkých osobních tragédií. Tisíce vzpomínek na noční telefonáty příbuzným, na vztek a bezmoc. Tisíce zničených kariér a tisíce zoufalých, plačících lidí… To se i v době postfaktické popírá jen těžko, takže se o to ani nikdo nepokouší.
Jiné je to už ale s důsledkem 21. srpna 1968 - normalizací. Mnozí na ní dnes začínají objevovat výhody pochybných jistot a zdánlivého pořádku. Jaksi se přitom ovšem zapomíná, že už v srpnu 1969 byly v ulicích našich měst tanky znova, tentokrát československé…
Jeden režim, dvojí oběti
Z žádného tragického období od konce války neexistuje tolik mediálně působivého materiálu jako právě ze srpna 1968. Zajímavé je, že navzdory dramatickým filmovým záběrům je skutečný počet obětí okupantů nižší než počet těch, které za dobu totality pozabíjeli samotní Češi a Slováci - především během procesů padesátých let a u železné opony.
Zatímco oběti srpna ’68 si získaly mediální pozornost stejně snadno jako okupace samotná, oběti procesů či vražd na hranicích umíraly v tichosti zakázaného hraničního pásma, za zdmi věznic, nebo byly jejich příběhy deformovány propagandou. Dodnes jména mnohých ani neznáme, protože jsme je v tom zapomnění nechali.
Tento dvojaký přístup k obětem jednoho režimu odráží celý náš přístup k nedávné minulosti: spolehli jsme se na paměť, mediální obraz a rezignovali na systematickou práci. Na výchovu k pochopení kořenů represe a násilí. Nevybudovali jsme muzea a památníky, a až zemřou poslední pamětníci, nebude nikdo, kdo by nabídl autentický pohled na totalitu a cenu svobody. Na to, jak se o ni usilovalo a jak se usilovat bez přestání musí, protože ohrožena bude z principu vždy.
Skoro by se chtělo říci: ještě, že tu ten tragický 21. srpen 1968 máme.
