Jarosław Kaczyński, šedá eminence polské politiky, nedávno prohlásil, že Polsko bude chtít po Německu válečné reparace. Podle něj se "polská vláda připravuje na historický protiútok" a jde jak o "obří částky", tak o to, že se "Německo po mnoho let zbavuje odpovědnosti za druhou světovou válku". Kaczyński otevřel téma, které vypadá jako prosazování historické spravedlnosti, ale ve skutečnosti jde o nesplnitelný požadavek. Je to spíš jakýsi propagandistický bič na Němce.
Není pochyb o tom, že nacistický režim byl zločinný od samého počátku a že jeho oběti si zaslouží pomoc i empatii. Německo platí obětem a má z této pozice zvláštní poměr k Izraeli. Kaczyńského požadavek je však složitou otázkou a je třeba si kvůli tomu uvědomit řadu doprovodných aspektů. Polsko je z historických i politických důvodů ve velmi specifické situaci. Ta česká se s ní srovnává často - a nelogicky. Naši Němci sice - někteří - spolu s Hitlerem rozbili republiku, ale žili jsme spolu s nimi po staletí v dobře definovaném historickém útvaru. Zemi po válce museli opouštět i Stehlíci a Sýkorové, kteří svou pomíchanou identitu znali a jejichž příklon k němčině byl generačně nedávný. Pak zde byli, již po staletí, "opravdoví etničtí" Němci a jejich příspěvek ke společné kultuře je vidět dodnes. Česko-německá deklarace z roku 1997 také v podstatě otázku reparací vyloučila, a to na základě jisté nevyslovené ideje kompenzace - proto není majetek sudetských Němců velkým ostřím ve vzájemných vztazích. V Polsku ovšem došlo k násilnému přesunu hned dvou národnostních skupin, Poláků vyhnaných z původního východního Polska a Němců vyhnaných z dnešního západního Polska, dříve německého území.
A co polští Židé, vraždění systematicky na základě zrůdných rasistických představ? Také oni žili z velké části na území, které později "zabavil" Stalin. Zde by vyvstala otázka: Bude pan Kaczyński otázku reparací probírat s Izraelem, který nárok je polský a který židovský? K tomu víme, že zdaleka ne všichni Poláci sympatizovali s povstáním ve varšavském ghettu. Víme také, jak vypadaly pogromy za války v takovém Jedwabném či po válce, v Kielcích a jinde - zde byli pachateli Poláci. Kdo bude komu platit? A za co? Chce pan Kaczyński kompenzace za polské ztráty třeba ve Lvově? Jak je vypočíst? Bude počítat ztráty ve Vratislavi, dříve českému králi podléhajícím městě, později integrovaném do Pruska, rozstříleném nacisty i Sověty, bombardovaném spojenci, dnes obývaném Poláky? K tomu ještě z polských prostředků příkladně znovu vybudovaném? Bude snad Česká republika podle vzoru Kaczyńského otevírat debatu o Těšínsku, kde se Polsko nejdříve připojilo k Hitlerovi a anektovalo československé území?
Musíme si také připomenout poválečný vývoj. Například zhoubný vliv Sovětského svazu, naopak německou podporu Solidarity, intenzivní pomoc Německa v oblasti integrace do NATO a EU, začínající již takzvaným Výmarským trojúhelníkem, společenstvím Francie, Německa a Polska, vzniklým v roce 1991. Polsko tu v perspektivě Helmuta Kohla obdrželo zvláštní prioritu a původně se debatovalo i o prioritním přijetí této země do Evropských společenství. Integrace do EU, právě se silnou německou podporou, přinesla podstatné prostředky z evropských fondů, opět s největším podílem německých plateb a s podstatnou podporou právě polského rozvoje. Byla by to opravdu složitá matematika, kolik peněz kam teklo a co tam způsobily.
Pan Kaczyński si podle všeho neuvědomuje rozdíl mezi platbou a investicí. Ten se dá historicky doložit vývojem pozic Spojených států proti dvakrát poraženému Německu. Tomu mírová konference ve Versailles 1919 uložila povinnost platit reparace. Měly prospět vítězným mocnostem (a veškeré platby Německa podle Versailleské smlouvy skončily v devadesátých letech minulého století). Versailleská smlouva však způsobila spíše destabilizaci Německa, tehdy Výmarské republiky. Hitler měl čím argumentovat a využil toho plnou měrou. Spojené státy po druhé světové válce vyvodily z této zkušenosti důsledky, a to Marshallovým plánem z roku 1947. Jejich donace základního kapitálu a podmínky demokratického a otevřeného vývoje kooperace zúčastněných států včetně Německa (ovšem jen západního) byly startovní čarou evropské integrace. To nebyla platba, ale investice, vlastně dar s pozitivní politickou přidanou hodnotou. A tyto původně americké peníze se točí Evropou dodnes.
Prospěch a užitek zemí v Evropě nespočívá v plakátovosti požadavků, jako je ten Jarosława Kaczyńského, který evropskou, ale i polskou společnost dělí. Do dorozumívání je nutné investovat. Kaczyńského představa není představou investic, ale představou plateb, představou spíše posilující pomstychtivé nálady a dělící i polskou společnost.
