Kdo a proč volí extremisty? To je otázka, kterou je možné slyšet stále častěji, protože takových voličů přibývá v celé Evropě. Odpověď je obtížná, ale nějakého společného jmenovatele příklon k extrémním stranám a politikům zřejmě má. Je jím „nostalgie po budoucnosti“.
Do konce minulého století byl vývoj světa víceméně předvídatelný, zatímco dnes si skoro nikdo nedokáže představit, co bude, protože v globální společnosti se už nehrají šachy, které mají přesně daný počet políček i figur. Jak říká filozof Miroslav Petříček: přechod od klasických šachů k této hře je velice snadný, ale důsledky značné. Změna spočívá v jiném měřítku. Šachy, jak je známe, se přece dají hrát jen tehdy, jsou-li dány jejich základní prvky (figury), hrací pole (šachovnice) a počet hráčů (dva).
Globální šachy hraje více hráčů, šachovnice je podstatně větší (počet políček nekonečný) a vše ostatní zůstává v platnosti. Na první pohled tedy nic nepředstavitelného.
Proměna spočívá v tom, že hra přestala být „univerzalistická“, protože se rozdrobila v celou řadu střetů, dílčích partií, ale s globálními důsledky. Každý jednotlivý tah v této hře může mít jasný lokální smysl, ale není možné dohlédnout jeho důsledky na jiných místech šachovnice.
Tuto změnu a neschopnost orientace podporuje v tvrdém boji o čtenáře a posluchače i část médií, soustřeďující se pouze na aktuality. Přiživuje se na strachu a způsobuje frustraci. Místo informací šíří emoce. Tím se média - byť třeba nevědomě - přiklánějí k těm, kteří na velmi složité otázky odpovídají jednoduše: slibují zajištění pořádku a stability.
Sociologové upozorňují, že v televizi i v kinech je možné v poslední době zhlédnout mnoho filmů z doby tzv. studené války. Nejspíš to souvisí s tím, že tyto snímky zprostředkovávají příjemné pocity a vzpomínky na svět, který byl sice také nebezpečný, ale pořád ještě srozumitelný. Byl jasně rozdělený na Západ a Východ, pravici a levici, zlo a dobro. A díky tomu se může stále vyprávět starý příběh o vítězství demokracie nad zlem: nejdříve nad Hitlerem a později nad SSSR.
Dnes je situace úplně jiná: Sovětský svaz neexistuje a Rusko má v porovnání s ním o 150 milionů obyvatel méně. Vládne tam státní kapitalismus bez ideologie, kterou by mohlo vyvážet. Přesto Rusko má stejné geopolitické ambice, jako měl Sovětský svaz. V okolí Evropy se na různých místech válčí a některé státy kolabují, džihádisté nám vyhlásili válku a používají v ní nejmodernější komunikační elektroniku i zbraně. Přicházejí k nám utečenci hlavně ze Sýrie, Iráku a Maghrebu. Pesimisté a populisté hovoří o tom, že stojíme před novým obdobím, ve kterém přesuny obyvatelstva mohou o hodně překročit čísla z minulého století.
A právě toho využívají extrémní politická hnutí a strany, tedy Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta či Svobodní v Rakousku, abych jmenoval jen ty nejznámější. Nabízejí nám, jak říkají sociologové, moudrosti z dávno minulých časů. Například Marine LePenová hovoří skoro stejnými slovy, jaká používal šéf francouzských komunistů Georges Marchais již před několika desítkami let. Podobně populisté všeho ražení horovali proti islámu už před mnoha lety, když v Evropě žilo jen pár Arabů. Proto není náhodou, že mnozí západní komentátoři píší o lidech, kteří podporují zmíněné extremistické strany, jako o těch, kteří touží po návratu padesátých let.
Připomeňme si, co tyto strany dělají: bojují proti Evropské unii ve jménu zachování evropských hodnot - spravedlnosti, rovnosti, křesťanství a národní svobody. V jejich očích EU představuje nepřehlednost a nespravedlnost. Nechápou, proč není schopná zakročit proti přílivu uprchlíků. Proč láká Američany do Evropy obchodní dohodou TTIP? Proč uvalila sankce na Rusko, a zároveň je tolerantní k muslimům? Proč vyjednává s Tureckem o přijetí do Unie, když Erdogan je stejný jako Putin?
Jenže mezi takovými úvahami a skutečností leží propast. Populisté získávají příznivce, protože slibují zavedení rychlého pořádku a stability, aniž si uvědomují, že politika nikdy nemůže nabízet ideální řešení, ale je vždy věcí kompromisu: tedy hledání nejméně bolestivého společného jmenovatele. Pokud někde zvítězí jejich jednoduchá řešení, dosáhnou opaku: ztratí to, na čem byly doposud mír, pořádek a stabilita Evropy postaveny, a tím je právě Evropská unie. Za tento postoj, pokud populisty zvolí, ale sklidí přesně to, čeho se obávali: politické nepokoje, nepředvídatelnost, mstivou politiku, hon na čarodějnice a strach.
Kdo tomu nevěří, může se podívat na situaci u sousedů: Polsko se po vítězství Kaczynského PiS mění v autoritativní stát, jakým bylo mezi válkami, a v Maďarsku Viktor Orbán připomíná předválečného Miklóse Horthyho. Jakým směrem vykročí Rakousko, uvidíme po druhém kole prezidentských voleb 22. května.
Jedno se ale zdá být zřejmé, i když je to mnohem těžší než to, co navrhují populisté: Nové úkoly vyžadují nová řešení, a pokud chceme zachovat to, čemu říkáme evropské hodnoty, budeme si je muset společně vyjmenovat, seřadit a domluvit se na tom, které z nich jsme schopni případně obětovat, abychom nepřišli o ty zásadní. A opět si budeme muset zvyknout i na to, že riziko je nedílnou součástí závazně žitého života. Pokud to nedokážeme, bude hůř!
