reklama
 
 

Karel Hvížďala: Proč ČT a ČRo nejsou veřejnoprávní instituce

1. 12. 2014 16:00
Nový návrh na změnu fungování mediálních rad mnoho neřeší. Chybí politická vůle vidět ve veřejnoprávních médiích pilíř moderní demokracie.

Chceme-li tuto problematiku hlouběji pochopit, musíme se nejdříve podívat do minulosti. Začnu citátem: „Před časem jsem se sešel s předsedou klubu ČSSD Haškem a dohodli jsme se, že mám oslovit nějakou organizaci, která by mě byla ochotná navrhnout. Sociální demokraté mě pak ve Sněmovně podpoří,“ popsal Respektu průběh výběru na radního České televize v roce 2007 bývalý poslanec za sociální demokracii Milan Ekert. Takový postup umožnila změna zákona po takzvané televizní krizi na sklonku roku 2000 a místo politických stran začaly kandidáty navrhovat různá občanská sdružení či spolky.

Zákon byl tedy opět zneužit a Milan Ekert bezelstně přiznal, jak se ho politické strany snaží obejít a obrátit jeho smysl. Rady totiž u veřejnoprávních institucí vznikly postupně po druhé světové válce v západní Evropě po vzoru BBC (kde existují od roku 1927) původně hlavně proto, aby bránily komercionalizaci a vlivu politiků a různých lobbistů na provoz dříve státních rozhlasů a televizí. A tak také ve většině zemí fungují, i když různě. V Řecku, Portugalsku a Španělsku existuje stále takzvaný vládní model, kde si různými formami ponechává na tato média vliv vláda. Pak existuje profesní model, který nejpřísněji odděluje provoz od politiky, a ten funguje v BBC, kanadské CBC a ve skandinávských zemích. Parlamentní model, někdy nazývaný proporční, funguje v Itálii, tam byly kanály dokonce jeden čas rozděleny mezi politické strany (podobně tomu je v Rakousku). A nakonec máme ještě občanský model, někdy nazývaný korporativistický, ten funguje v Německu - a z něho jsme vycházeli my.

U nás by podle představ politiků - jak přiznal bývalý ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák v Lidových novinách 6. dubna 2007 – měli radní monitorovat zpravodajství a pravidelně vyhodnocovat, jak často se příslušníci té které strany objevují na obrazovce. Ještě neomaleněji to kdysi řekl v Respektu David Rath, rovněž z ČSSD: „Když ČT natočí reportáž, o níž si budeme myslet, že je vůči nám tendenční, může o tom náš vyslanec s ředitelem promluvit a žádat vysvětlení. A třeba chtít, aby se podobné nedostatečnosti neopakovaly.“ Takhle poklesle si vykládají politici vyváženost a objektivitu.

Už jen Rathova dikce nasvědčuje, že u nás vlastně nemáme veřejnoprávní televizi, protože tam není možné, aby ředitel něco nařizoval redaktorovi. Linie ředitelská a šéfredaktorská jsou paralelní a nejsou si navzájem podřízené, každý zodpovídá za něco jiného. Ředitelé za peníze a strukturu vysílacího schématu. Šéfredaktoři a redaktoři za obsah a redakční obsazení, ale jinak jsou zcela autonomní. Právě proto, aby politici nemohli nijak zasahovat do obsahů zpravodajství a publicistiky.

Podobně zpravodajské příspěvky jsou v zahraničí produkovány různými subjekty, aby jejich obsah nikdo nemohl z jednoho místa ovlivňovat. V Německu třetinu obvykle natáčí centrální redakce, třetinu zemská a regionální studia a třetinu malé produkční soukromé společnosti.

Struktura veřejnoprávních médií je právě proto tak komplikovaná, aby bylo co nejobtížnější zasahovat do obsahů vysílaných zpravodajských a publicistických pořadů, které kromě informování mají politický provoz v zemi kontrolovat.

Vzhledem k tomu, že volby ztratily svůj význam a nejsou již soubojem idejí, ale jen reklamních agentur, dělbu moci jako poslední instituce v moderní demokracii zaštiťují soudy a média. Jenže pojmy, které se v souvislosti s Českou televizí a Českým rozhlasem v našem veřejném prostoru používají, jsou zneužité a s původním významem už nemají skoro nic společného, což naši mladou demokracii silně ohrožuje. Naopak tyto pojmy slouží tomu, aby v našem případě ČT a ČRo byla zcela pod kontrolou politických stran zastoupených v parlamentu. K tomuto nebezpečnému posunu mohlo u nás dojít i proto, že tu v oblasti médií nefunguje opozice, která by na tlaky na média upozorňovala a tématizovala je, jako je tomu ve starých demokratických zemích. Naše politické strany ještě nedozrály k tomu, aby v nich převládalo přesvědčení, že svoboda slova představuje základní hodnotu, která musí být nedotknutelná.

Může za to jistě i naše zpoždění za Evropou: první noviny v Evropě vyšly v roce 1605, a u nás až - počítáme-li pana Schönfelda jako prvního řádného vydavatele - v roce 1786. To znamená o šest let později než první řádné noviny Neue Zürcher Zeitung, které už měly strukturu jako dnešní noviny. Ve Velké Británii byla cenzura zrušena v roce 1695, a u nás v roce 1989. Zákon o přístupu všech ke všem informacím byl přijat ve Švédsku v roce 1776, a u nás až v roce 1999 a dodnes se nedodržuje.

Neporozumění významu svobody slova je nejspíš způsobeno i tím, že velká část dnešních politiků vyrostla ještě ve společnosti, v níž média sloužila jedné politické straně a lidé z této strany (KSČ) dnes působí ve všech ostatních, byť i pravicových stranách. Není jistě náhodou, že s umísťováním bývalých poslanců do mediálních rad začala právě KSČM, když tam poslala Alenu Svobodovou.

Chceme-li pochopit řádné fungování veřejnoprávních mediálních institucí, je třeba se nejprve shodnout na obsahu některých důležitých pojmů, které naši politici v této souvislosti používají. A hlavně přesně znovu vymezit pojem veřejnoprávní služby a roli nových médií (internetu atd.). Něčemu takovému by ale měla předcházet zevrubná veřejná diskuse. Nyní k základním pojmům:

Veřejnoprávní instituce
je taková, která je placena veřejností pomocí cílené daně, tedy koncesionářských poplatků, a někdy ještě z přesně definovaného množství inzerce či státní dotace. Právo, čili zákon, pak těmto institucím určuje povinnost a rozsah veřejné služby. Pojem je to velice přesný a vůbec ne vágní, jak často říkají naši politici. Poplatky ve starých evropských zemích jsou navyšovány nepravidelně podle vzrůstajícího indexu spotřeby, který - překročí-li předepsaný počet bodů - zaručuje jejich navýšení. Parlament poplatky schvaluje jen formálně, aby žádná veřejnoprávní instituce nemohla být politiky vydíraná.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, která má svou působnost vymezenou zákonem a její povinností je „poskytovat efektivní, ověřené, všestranně vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů.“

Podle profesorky JUDr. Marie Kalenské, která přednáší pracovní právo na Karlově univerzitě, se Česká televize „odlišuje od normálního zaměstnání, kde ředitel může zaměstnanci přikázat změnu textu dopisu, nebo dokonce takový text sám upravit. Pokud se vedoucímu v ČT zdálo, že redaktor či moderátor neposkytuje informace tak, jak to požaduje zákon, může ho volat k odpovědnosti, nejspíš kárné, nemůže však do jeho tvůrčí práce zasahovat.“ V zahraničních televizích jsou tyto věci zevrubně zpracovány v takzvaných Základních pravidlech pro spolupráci, viz třeba ZDF či ORF. To u nás chybí.

Volby ztratily svůj význam a nejsou již soubojem idejí, ale jen reklamních agentur. Dělbu moci jako poslední instituce v moderní demokracii zaštiťují soudy a média.

Rady veřejnoprávních institucí
dohlížejí na plnění zákonem vymezených povinností a právních předpisů upravujících televizní vysílání. Mají od několika až po několik desítek členů (nejvíc tuším šedesát, západoberlínský rozhlas RIAS jich měl dokonce přes sto) a scházejí se několikrát do roka (většinou jen dvakrát), kdy schvalují zprávy o činnosti. Funkce jsou to čestné, ne placené jako u nás. Rady bývají voleny oběma komorami parlamentu a jmenovány prezidentem či králem a královnou. Zasedají v nich kromě mediálních expertů parlamentních stran (většinou tedy univerzitních profesorů, kteří přednáší na žurnalistických fakultách, důvod pro tento způsob obsazování radních je zřejmý: rozhodování o takovém důležitém kolosu vyžaduje vysokou míru kompetentnosti, která není zkreslena ideologickým rastrem) zástupci církví, univerzit a jiných relevantních občanských sdružení. V sousedním Německu, podle kterého jsme zákon opisovali, je to ještě tak, že zákon předepisuje i tyto instituce, které tam vysílají své zástupce, a parlament je opět schvaluje jen formálně, aby nemohl do výběru zasahovat. Všichni členové rad jsou odborníky, a když ho daná organizace nemá, tak si odborníka, který tam zastupuje jejich zájmy, za peníze najme. Členové rad bývají neodvolatelní po celé období, stejně jako ředitel, kterého volí. Odvolat radního či ředitele může jen soud za hrubý delikt. Toto ustanovení vede radu k tomu, že ředitele musí vybrat co nejzodpovědněji, protože s ním musí pracovat po celé volební období.

Úkolem rad je především dohlížet na nezávislost veřejnoprávních institucí: mají dbát hlavně na to, aby politici nemohli mluvit do obsahu a nebránili kritickým pořadům, aby nemohlo dojít k zneužití televizí a rozhlasů jako za komunistů a nacistů. Úkolem médií - jak již bylo řečeno - je informovat, politickou moc kontrolovat a občany bavit. V Německu ještě existují správní rady, které kontrolují hospodaření a jejich zřízení obsahuje i nově připravovaný český návrh. Od německého modelu se liší ale hlavně tím, že chce, aby členy správních rad volily přímo zákonem vymezené instituce a členství by bylo opět placené. Počet radních by se zvýšil z 24 (15 členů rady ČT, 9 členů Rady ČRo) na 40. V Německu se jim platí jen cestovné a náhrada ušlého zisku, což zmenšuje riziko, že instituce tam budou nominovat zasloužilé členy, pro které to bude sinekura.

Naše politické strany ještě nedozrály k tomu, aby v nich převládalo přesvědčení, že svoboda slova představuje základní hodnotu, která musí být nedotknutelná.

Objektivita
je pojem, kterému se ve veřejnoprávních médiích přisuzuje ústřední význam. Objektivita výpovědi je chápána jako míra objektivity. Je otázkou po stupni identity události a její reprodukce ve zpravodajství. Kromě toho se tento pojem používá k označení určité normy žurnalistického zpracování, která vyžaduje ověření informací ze dvou nebo nejlépe ze tří zdrojů, vyjádření celého vějíře názorů na sdělenou událost, neporušení lidské cti, soukromí atd.

Za objektivní zpravodajství je v Evropě považováno takové, které je nepředpojaté, věcné, nestranné, prosté pocitů a věrné skutečnosti. V USA je pojem objektivity zaměňován s pojmem slušnosti a znamená, že novinář nemá dělat nic jiného než nepřekrucovat a nepotlačovat fakta.

Vyváženost
je termín, který se vztahuje na celkový obsah média a v žádném případě neznamená, jak vtipně podotkl Jean-Paul Sartre: Pět minut Hitler, pět minut židé. Či u nás pět minut ANO a pět minut ČSSD. Vyváženost sleduje v dlouhém časovém horizontu, nikoliv v jednom pořadu, jestli ta která stanice pokrývá zájmy všech relevantních minoritních skupin obyvatelstva, které mezi sebou v rámci jednoho média soutěží, jestli poskytuje prostor morálně-legálním autoritám, zda podporuje segmentovaný pluralismus a vytváří sjednocující prostředí, které umožňuje vznik veřejného mínění. A zda zároveň zaručuje všem za stejných podmínek přístup do médií, a tím se liší od komerčních stanic, které preferují celebrity a tím porušují to, čemu sociologové říkají „asymetrii odlišného“.

Vyváženost v rámci veřejnoprávních vysílačů bývá koncipována jako zájmově pluralistický a organizační princip. Za nebezpečí je v tomto systému považovaná skutečnost, že bude udržovat vyváženost jen mezi zájmy již vyváženými, tedy že nově vzniklé zájmové skupiny či proudy mohou mít složitější přístup do médií. O takto vymezenou vyváženost se mají starat zmíněné rady. U nás by se tedy měly zajímat o to, jestli do médií mají dostatečný přístup například Romové, Vietnamci, Ukrajinci, ekologové, invalidé, gayové a lesbičky či veteráni z Iráku. Rozhodně není možné a nemá to ani smysl chtít, aby byly každé zprávy politicky vyvážené, to znamená, aby se ke všemu vyjadřovaly všechny strany, i když si o dané problematice nic originálního nemyslí. Tím se zprávy stávají jen nudné a odhánějí diváky a posluchače. Pojem vyváženost je opět politiky zneužit.

K naplňování tak přesně vymezených cílů ještě slouží ve veřejnoprávních institucích etický kodex (který si ale mají psát sami redaktoři a nemá ho schvalovat ani rada, ani parlament, k tomu jsme se zavázali na 4. evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v roce 1994 a pak jsme usnesení porušili), redaktorský kodex, redakční ombudsman a tisková rada. Redaktorský kodex, ombudsman ani tato rada u nás rovněž neexistují, ač k sepsání kodexu a ustavení tiskové rady politiky vůbec nepotřebujeme.

Kodex redaktora a dramaturga
Veřejnoprávní média ve staré Evropě bazírují na principu dvou nezávislých struktur: ředitelské a šéfredaktorské či šéfdramaturgické. Vztah těchto dvou struktur se řídí takzvaným kodexem redaktora a dramaturga. Text kodexu je přijímán dohodou mezi ředitelstvím, redakčním výborem a odbory, v kterých jsou sdruženi netvůrčí pracovníci. Kodex přináší a priori řešení možných konfliktů, aby nemohlo dojít k tomu, čeho jsme u nás byli svědky při televizní krizi z konce roku 2000.

Za objektivní zpravodajství je v Evropě považováno takové, které je nepředpojaté, věcné, nestranné, prosté pocitů a věrné skutečnosti. V USA je pojem objektivity zaměňován s pojmem slušnosti a znamená, že novinář nemá dělat nic jiného než nepřekrucovat a nepotlačovat fakta.

Nahlédněme proto alespoň stručně do tohoto kodexu ORF. Redaktorský statut v úvodu definuje jeden z hlavních úkolů ředitele či intendanta a celého vedení stanice: chránit redaktory před jakýmkoliv ovlivňováním a zasahováním do jejich práce ze strany státu, politických stran a zájmových uskupení, dále upřesňuje, kdo je redaktor, jeho pracovní náplň, nezávislost, a hlavně způsob redaktorské spoluúčasti na personálních a věcných, tedy hlavně programových rozhodnutích.

Nejvyšším redakčním orgánem je redakční shromáždění buď jednotlivých redakcí, či krajských studií, které si ze svého středu volí jednoho mluvčího, který vždy zastupuje deset redaktorů. Má-li redakce více členů, je i více mluvčích. Všichni redakční mluvčí tvoří dohromady již zmíněný redakční výbor, který si zase ze svého středu volí tříčlennou redakční radu (jež má tři zástupce, aby vždy mohla zasedat v plném počtu). Redaktorská rada je závazným partnerem v personálních i programových otázkách (spolupodílí se na vytvoření schématu, struktury a obsahu jednotlivých pořadů) pro ředitelství i samého generálního ředitele a zaujímá a zveřejňuje stanoviska k pokusům o ovlivnění některé redakce či konkrétního redaktora.

Pokud se v nějaké otázce nemůže generální ředitel s redaktorskou radou domluvit, je svolán rozhodčí soud, který se skládá ze zástupce ředitele, zástupce redakčního výboru a jednoho nezávislého právníka, na němž se obě strany dohodnou. Obvykle to bývá emeritní uznávaný tiskový soudce či advokát, který se zabývá médii, nebo tiskový ombudsman. V případě sporu musí být složení smírčího orgánu oznámeno do týdne. Pokud se smírčí soud rozhodne jednomyslně, je jeho závěr závazný pro všechny strany, to znamená pro generálního ředitele i redaktory. Pokud ne, postupuje se celá věc k civilnímu soudu. Podle zprávy z univerzity v Tampere, existovaly již v roce 1995 tyto kodexy ve třiceti zemích.

Závaznost a společenská váha etických a později po zavedení veřejno-právních médií i těchto kodexů byla ve staré Evropě již v roce 1955 ve 21 zemích garantována a kontrolována tiskovými radami.

Tiskové rady
Tisková rada je dobrovolně ustanovený orgán složený ze známých a veřejně respektovaných novinářů, vydavatelů, majitelů médií, spisovatelů, právníků se specializací na tiskové právo. Tisková rada má právo nejen sledovat dodržování kodexů, ale také hodnotit a eventuálně i sankcionovat (zveřejňováním svého názoru) jeho porušování. Tisková rada nepodléhá žádné vládní či jiné autoritě, rozhoduje jen podle svého vědomí a svědomí. Její autorita je odvozena z autority jednotlivých členů.

Item: Dnešní struktura veřejnoprávních médií ve staré Evropě se po vzoru BBC vyvíjela více než šedesát let, je velice komplikovaná, a proto v současnosti u nás navrhované změny, alespoň tak jak byly doposud zveřejněny, řeší jen dílčí problematiku a bohužel nepředstavují principiální změnu. Nejspíš tu stále chybí politická vůle vidět ve veřejnoprávních médiích jeden ze základních strukturálních pilířů moderní demokracie, stejně jako snaha se shodnout na základních pojmech.

autor: Karel Hvížďala | 1. 12. 2014 16:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama