Všimli jste si? V České republice už zase bují protistátní živly.

Je to novinka. Respektive staronovinka - doby, kdy stát rozvracel každý, kdo měl delší vlasy nebo chodil do kostela, už tu byly.

Pak nastalo dlouhé období, kdy protistátní aktivity striktně definoval trestní zákoník. A sice pod nadpisem Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci. Komu se to nechce googlovat - jsou tam opravdu nepěkné věci. Terorismus a jeho podpora či financování, vlastizrada, a podobné.

Jenže doba se změnila. Vrátily se časy, kdy o tom, kdo vyvíjí protistátní činnost, nerozhoduje zákon či soud. Uzurpují si to - opět - někteří politici.

Například prezident republiky - ústy svého mluvčího, který na Twitter napsal: "Politické neziskovky, které pracují proti tomuto státu, si státní finance nezaslouží!"

Nebo hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, který v diskusním pořadu ČT prohlásil: "Stát by si měl vybírat, koho chce podporovat, jestli chce podporovat organizace, které pracují proti němu."

A je to. Protistátním živlem dnes není ten, o kom to prohlásí soud - třeba za podporu terorismu, ale ten, o kom to prohlásí Zeman nebo Čunek - třeba za podporu rovných příležitostí žen a mužů.

Jenže pozor - pokud někdo jiné svévolně osočuje z činnosti proti státu, pak tím bezděčně prozrazuje, že za stát pokládá sám sebe. L'état c'est moi.

Označovat někoho, kdo se zrovna znelíbil, za nepřítele státu či lidu, je osvědčená strategie totalit. A v poslední době bohužel stále častěji i politiků v demokratických zemích, kteří v tužších režimech hledají inspiraci. V první linii například Donalda Trumpa, který se nálepkou "enemy of the people" snaží umlčet anebo zdiskreditovat nezávislá média.

V Česku se v roli nepřátel státu ocitly nevládní organizace. Není to náhoda. Občanská společnost musí být z podstaty věci svobodná - pokud není svobodná, není vůbec. Pokud se ale někdo pokládá za majitele či ztělesnění státu, potřebuje poddané, ne občany.

Je pět minut po dvanácté postavit se za neziskový sektor. Odmítnout pokusy o omezení základního občanského práva - sdružovat se a dělat společně cokoliv, co nezakazuje zákon. Byla by chyba nechat se ukolébat strategií těch, komu je toto právo trnem v oku. Zatím totiž volají "pouze" po tom, aby aktivity, které se jim nelíbí, nedostávaly veřejné peníze. "Ať si každý dělá, co chce, ale za svoje", říkají.

Mnoha uším to může znít docela přijatelně. Proč by si stát neměl vybrat, co podpoří, a co ne? Jistě, to stát dělá a dělat musí, ale ďábel se skrývá v nevyřčeném. Nesmějí to dělat ti, kdo se za majitele státu považují, na základě osobních sympatií a (častěji) antipatií.

U seškrtání státních peněz pro neoblíbence Hradu či Agrofertu se tažení proti občanské společnosti nezastaví. Jednoduše proto, že nebude stačit. Neziskové organizace se dokážou uskrovnit. Ostatně, jsou na skromné podmínky navzdory všem nesmyslům o sladkém životě v nich, které kolují po webu, celkem zvyklé, a pracují v nich vesměs lidé, kteří hledají spíš smysl než výdělek. A samozřejmě - výpadek státních peněz mohou zčásti nahradit soukromí dárci nebo zdroje ze zahraničí.

Další kroky můžeme takřka v přímém přenosu sledovat v Maďarsku. Viktor Orbán se inspiroval Vladimirem Putinem - neziskovky se zahraničními přispěvateli se od loňska musí speciálně registrovat a označovat se za "organizace využívající zahraniční financování". Letos dále přitvrdil. Jakoukoliv neziskovou organizaci působící v oblasti migrace může vláda zakázat. Osobě nebo organizaci, která bude "napomáhat nelegální imigraci" hrozí vězení. Nového trestného činu se přitom můžete dopustit třeba šířením informací o podmínkách azylového řízení.

Je to dokonalá ilustrace kradmé demontáže demokracie a občanských svobod. Krůček po krůčku - tak, aby žádný z nich nevyvolal zásadní odpor, a mohl být vládnoucí kastou hájen jako legitimní, ne-li dokonce jako "vylepšení" demokracie. Přesně v duchu scénáře brilantně popsaného dvojicí politologů Harvardovy univerzity Stevenem Levitskym a Danielem Ziblattem v jejich bestselleru Jak umírají demokracie: "Protože nedojde k žádnému klíčovému momentu - typu převratu, vyhlášení stanného práva nebo pozastavení platnosti ústavy - kdy režim jasně překročí hranici směrem k diktatuře, může se stát, že se poplašné sirény ve společnosti nerozeznějí. Kritici vlády mohou být zlehčováni jako někdo, kdo přehání nebo volá bezdůvodně o pomoc. Eroze demokracie je pro mnohé skoro nepostřehnutelná".

Odpůrci svobodné občanské společnosti v Česku zatím pro reálné kroky podobné těm maďarským jen vytvářejí příznivé společenské klima - slovní útoky na neziskový sektor už neodmyslitelně patří k jejich rétorice, počínaje hlavou státu a zdaleka nekonče místopředsedou Poslanecké sněmovny. A občas se nálada veřejnosti otestuje. Andrej Babiš třeba nechá svou ministryni financí vyhlásit seškrtání výdajů pro neziskový sektor, aby vzápětí prohlásil, že je to lež, a že nic takového nechystá.

Dostatečně apatická nebo zfanatizovaná společnost se ale ocitá na klouzačce, z níž už je těžké vyškrábat se zpátky. Proto je třeba občanský sektor bránit nejpozději hned.

Silná občanská společnost - včetně nevládních organizací, a to včetně těch dnes hanlivě označovaných za "politické", protože se odvažují nastolovat politickou agendu - hraje ve svobodné a demokratické společnosti zásadní roli. Její podpora ze strany státu je dobrá investice. Kdo konkrétně ji dostane, kolik a na co - o tom musejí rozhodovat jasně nastavená a transparentní pravidla. Ne zájmy těch, kdo za stát pokládají sami sebe.