Ministryně Alena Hanáková po sobě velkou stopu na kulturním poli nezanechává, přesto za minutu dvanáct jedno z mála ze svých zásadních rozhodnutí učinila: Dům na Václavském náměstí 47 nebude kulturní památkou. Tudíž ho investor smí - když dostane razítko z Prahy 1 - zbourat a na jeho místě vztyčit lukrativnější sklobetonovou klasiku.
Ministryně si nad případem, který trvá zhruba čtyři roky, umyla ruce. S vysvětlením, že "kulturní památkou by měly být především nadprůměrné a výjimečné objekty, a nikoliv účelově ty, u kterých v důsledku pochybení Magistrátu hlavního města Prahy plošná památková ochrana selhala."
Jakkoli jde o bázlivé, úřednické stanovisko, kus pravdy na něm je. Zodpovědnost za očekávanou demolici nesou hlavně šéf magistrátních památkářů Jan Kněžínek a předchozí ministr kultury Jiří Besser. Místo veřejného zájmu hájili spíš zájem developera.
Demolice zdravého domu v památkové rezervaci UNESCO je vulgární, obscénní počin. Jde o precedens. Otázka, jestli by nemohly být srovnány se zemí i jiné budovy, protože investor na jejich místě potřebuje postavit něco výnosnějšího, je na stole.
Někdo se možná diví, proč tolik hluku kolem toho, že se místo jednoho baráku postaví druhý. Centrum přece není skanzen, a kdyby žili památkáři před dvěma sty lety, neměli by dnes co chránit, protože by nedovolili nic zbourat ani postavit. Tak co?
Problém ale nespočívá v nějakých umanutých nostalgicích a milovnících staroby. Bourání jako to na Václaváku se dá číst jako NÁVOD, jak zacházet s minulostí. Při bourání nejde jen o stržení zdí, ale také ztrátu paměti, vztahů, kořenů. Češi, s historickou zkušeností starého Mostu nebo stovek vesnic v pohraničí a vojenských prostorech, to vnímají docela silně.
Vymazat dům s pamětí z centra Prahy, a navíc jen kvůli komerci, prostě není jen tak.
Možná se to ze starobylé Evropy zdá směšné, ale památkáři fungují i v takové moderní metropoli, jako je New York. Připočtěte si ke Karlovu mostu pět šest století a jste na Manhattanu. Asi byste neřekli, že je to skanzen, že.
Milníkem newyorské památkové ochrany byla demolice mrakodrapu Singer Building v roce 1968. Bezesporu krásná, historická stavba šla k zemi proto, že byla „neekonomická". Singer (ano, šicí stroje) budovu opustil počátkem šedesátých let, koupila ji firma U. S. Steel. Na jedno patro připadalo pouze 390 metrů čtverečních kancelářských prostor.
Čerstvě zřízený newyorský "odbor památkové péče" v šedesátých letech demolici nezabránil. Že jde o ikonu, bylo jasné i tehdy, ale město nevědělo, co by si s domem počalo. Dnes panuje téměř všeobecná shoda, že zbourat Singer Building byla neodpustitelná kulturní ztráta.
U. S. Steel tu vzápětí vztyčila svůj vlastní mrakodrap. Ve městě snad nenajdete člověka, kterému by se to monstrum líbilo, místa pro administrativu je ale uvnitř skoro desetkrát víc.
Vedlejším účinkem obětování Singerova mrakodrapu bylo to, že se nic podobného v New Yorku od té doby nestalo. Jistě, staví se i bourá, ale zákony a hlavně společenská dohoda prostě nedovolují „jen tak" něco srovnat se zemí, protože se to někomu hodí a má připravený balík peněz. A to jsme ve městě, kde duch místa nestojí na nějakých kudrlinkách, ale na brutální účelnosti.
O. K., Praha není Manhattan a jeden dům na Václaváku není Singer Building, mimochodem dodnes nejvyšší řízeně zdemolovaná budova v historii. Ale jde snad o princip, ne?
