Pokus o státní převrat v Turecku ztroskotal, aniž vůbec stihl pořádně začít. Skupina vysoce postavených armádních důstojníků, která mobilizovala tisíce nic netušících novobranců, jimž bylo sděleno, že jsou odváděni na vojenská cvičení, selhala v řadě kritických bodů.
Zaprvé, nepodařilo se lokalizovat a neutralizovat vládu a prezidenta. Dostupné informace nasvědčují tomu, že ačkoliv pučistům mělo být místo jeho pobytu známé, ani se nepokusili Erdogana zajmout. Prezident je přitom klíčovou postavou režimu a faktickým lídrem nábožensky konzervativní Strany blahobytu a pokroku (AKP). I kdyby se povstalcům bývalo podařilo obsadit klíčové objekty v zemi, Recep Tayyip Erdogan, premiér Binali Yildirim, jakož i další vysoce postavení státní činitelé i příslušníci bezpečnostních složek by se mohli uchýlit do jiného tureckého města, kde by vytvořili vládu „v exilu“ a zkusili porazit rebely.
Vzhledem k tomu, ze se Erdogan i AKP těší podpoře přibližně poloviny tureckých občanů, kteří se, jak ukázalo dění na ulicích Ankary a Istanbulu, nehodlali s pučisty smířit, byla by hrozba občanské války více než naléhavá. Za těchto okolností je vlastně pro Turecko šťastné – jakkoli cynicky to s ohledem na více než 200 zabitých může znít –, že se téměř osmdesátimilionová země masivní bratrovražedné válce vyhnula.
Zadruhé, pučistům se přes veškeré snahy nepodařilo obsadit všechny důležité mediální objekty, ba ani objekty státní správy: budovy ministerstev, parlamentu, rozvědky apod. Tento nezdar může být vysvětlen hlavně skutečností, že se pučisté nedokázali opřít o širokou podporu napříč armádou. Všechno nasvědčuje tomu, že pokus o státní převrat měla na starosti trojice generálů, z nichž jeden je po smrti, a několik desítek plukovníků a majorů, což je v rámci turecké armády, čítající kolem 850 000 vojáků a tisíce důstojníků, zanedbatelný počet. Je pravda, že od poloviny nultých let, kdy se moci chopila Erdoganova AKP, byla v řadách armádního důstojnictva provedena řada čistek, jejichž cílem bylo zneškodnění špiček tradičně kemalisticky smýšlející generality. V roce 2008, v rámci megakauzy údajné ultranacionalistické sítě Ergenekon, která otřásla tureckou armádou, jakož i sekulárně orientovanou částí mediálních, akademických a právnických elit, tyto čistky eskalovaly. Výsledkem bylo, že v současnosti je špička armády – včetně velitelů jednotlivých armádních uskupení – ovládána lidmi loajálními režimu. Nepřekvapí proto, že generalita se vesměs pokusu o převrat zdržela, respektive se proti němu jednoznačně postavila. Náčelník generálního štábu byl pučisty zadržen jako rukojmí.
Převrat z roku 2016 tak byl opakem těch dřívějších v letech 1960, 1971 a 1980, kdy proti vládě v Ankaře vystoupila armáda jako celek. Pučisté, jejichž většina pochází z řad středního důstojnictva, nejméně zasaženého čistkami, tak podle všeho postrádali jak dostatečnou podporu napříč názorově fragmentovaným armádním sborem, tak museli operovat v maximálně utajeném režimu, aby se o jejich plánech nedozvěděli zejména jejich nadřízení.
Za třetí, což souvisí s předchozím bodem, hektičnost pokusu o převrat může být vysvětlována nedostatečnou přípravou. Pučisté podle všeho měli k dispozici pár armádních vrtulníků, tucet tanků a možná i několik stíhaček. Počáteční dojem z jejich operování v největších tureckých městech sice byl silný, ale s tak zanedbatelnou technickou výbavou nemohli pučisté obsadit ani klíčové komunikace v patnáctimilionovém Istanbulu či několikamilionové Ankaře, natož po celé zemi. I v tom spočívá rozdíl oproti předchozím státním převratům, kdy armáda, která vystupovala jako konsolidovaná síla pod velením nejvyšších důstojníků, během hodin obsazovala kritické komunikační úseky i centra měst a současně neutralizovala čelné politické představitele.
Za čtvrté, oproti vývoji ve 20. století se v Turecku do značné míry změnil i pohled na armádu. Kdysi adorovaná instituce turecké společnosti je nyní mnoha obyčejnými Turky vnímána jako politickými intervencemi oslabený moloch, kterému se nepodařilo rozbít kurdské povstání na jihovýchodě země, který se zdráhá zasáhnout do syrské občanské války a jehož velení čelí od nultých let neustálému ponižování. Přívrženci islamizace Turecka mají k armádě, onomu strážci sekularismu, historicky ambivalentní vztah. Nezanedbatelná část obyvatel země, etničtí Kurdové, se od turecké armády přinejmenším distancuje, v horším případě k ní mají explicitně negativní vztah. Mnozí sekulární Turci si vypěstovali vůči armádní generalitě – po bolestivých zásazích ze strany AKP – jistou nedůvěru, která jim znemožňuje, aby se s ní ztotožňovali jako v předchozích letech. Nemluvě o tom, že i nemálo sekulárně naladěných Turků, kteří považují nástup islamistické AKP se stále autoritativnějším Erdoganem za pohromu, pohlíží skepticky na další polarizaci země v důsledku státního převratu.
Erdogan je totiž, nehledě na jeho autoritářské sklony, stále ještě demokraticky zvoleným lídrem země, jehož mandát tkví v podpoře téměř poloviny tureckého voličstva. Problém tedy nespočívá ani tak v osobě prezidenta, jakkoliv mnohými nenáviděného, ale v tom, že značná část Turků sdílí jeho názory na směřování země. A s tím by se nevypořádal žádný státní převrat.
