Jako člověku, který se narodil v sedmdesátých letech, mi boj s koronavirem připomíná tehdy slavnou digitální hru "Nu pogodi". Hráč v ní coby vlk pobíhal mezi slepičími kurníky ve snaze pochytat stále rychleji padající vejce. Jak příliv vajec sílil, bylo třeba měnit taktiku. Zpočátku se daly pohyby chytře plánovat tak, aby se žádné nerozbilo. Od určité chvíle už to ale byl jen zoufalý kolotoč s cílem zachytit alespoň většinu a minimalizovat počet skořápek na zemi.
Podobný obraz dnes nabízí pohled na strategie, s jejichž pomocí se zahraniční vlády pokoušejí čelit pandemii. Zemím, které vsadily na "chytrý" přístup, se zatím daří udržovat si před virem náskok. Jde zejména o Jižní Koreu a Singapur. Na čem je jejich úspěch založen? Na přístupu k testování. Adepty si tam hledají pomocí trasování a prověřují pak i asymptomatické jedince, pokud přišli do styku s nakaženými.
Hlavním cílem je zachytit co nejvíc "vajíček" - tedy lidí zasažených koronavirem. A to tak, aby v průměru každý nakazil méně než jednoho dalšího člověka. Nové případy samozřejmě přibývají i tak, tento postup ale dokáže Covid-19 udržet v přijatelných mezích za téměř běžného chodu společnosti.
Země, kterým se vymkla situace z rukou, volí opačný - "zoufalý" - přístup. Zaměřují se na symptomatické pacienty se zdravotními komplikacemi, které pak testují nikoli z preventivních důvodů, ale za účelem léčby. Jde o taktiku, která řeší individuální situaci pacienta, méně však už tu epidemiologickou. Cílem je záchrana těch nejohroženějších.
Opustit zoufalství
Na samém počátku pandemie zvolila "zoufalou" strategii také Česká republika. Nakažených jsme měli pomálu, testů ještě méně a trasovat jsme neuměli. Vezmeme-li v úvahu lidnatost obou zemí, je u nás dnes počet testů i identifikovaných nakažených srovnatelný se situací v Jižní Koreji. K dispozici máme i trasovací systém. Otevírá se nám tedy jedinečná příležitost opustit přístup "zoufalý" a přejít na ten "chytrý". Jinými slovy bojovat proti Covidu-19 v souladu s doporučením Světové zdravotnické organizace protiútokem, nikoli defenzivně.
Časový úsek, který na takovou změnu máme k dispozici, je ale velmi krátký. Počet nakažených u nás stále strmě roste a nezvládáme s ním udržet testovací tempo. Nepodaří-li se nám tedy koronavirus plošnými restrikcemi zkrotit velmi rychle, přeroste nám brzy přes hlavu a přechod na chytrou karanténu už nebude možný.
O to, čemu dát přednost, se u nás teď v zákulisí vede tuhý boj. Pomoci chtějí všichni jeho aktéři, zásadně se ovšem liší v pohledu na to, která taktika má větší šanci na úspěch.
Epidemiolog Roman Prymula prosazuje model, který by propojoval testování s trasováním. Akcentuje tak boj s epidemií jako obecnou hrozbou, méně už ale bere ohledy na zájmy individuálních pacientů. Věří tedy (nebo přinejmenším doufá), že epidemii lze v Česku zkrotit a stabilizovat, aniž by byla promořená velká část populace.
Z významných míst českého zdravotnického systému ovšem lze zaslechnout i názor, že jediným možným řešením je naopak promoření významné části obyvatel, což by nám mělo zajistit masovou imunitu. Tento názor, formovaný od počátku touhou po slavném "zplošťování křivky", ale není příliš kompatibilní s chytrou karanténou. Ta totiž může nahradit tu nynější plošnou, jen pokud se podaří udržet relativně nízký počet nemocných. Naopak, masové imunity lze dosáhnout v rozumném časovém horizontu, jen pokud by proud nakažených byl dostatečně silný.
Jde o přirozený odborný spor. O Covidu-19 lidstvo stále ví velmi málo. Neznáme ani skutečnou míru našeho promoření, ani základní epidemiologické parametry viru, ani si nejsme jisti imunitou vyléčených. Odborníci se rozhodují za velké nejistoty. Víme však, že obdoby chytré karantény epidemii stabilizovaly v Koreji a Singapuru, zatímco myšlenka masové imunity ještě nebyla v praxi ověřena nikde.
Přísahám při bohu Apollonovi…
Dalším hlubokým zdrojem konfliktu je etická stránka celé věci. Chytrá karanténa vyžaduje agresivní testování i u asymptomatických osob vyhlédnutých v trasování. A tedy ubírá testy lidem, kteří jsou nemocní teď.
Lékaři zavázaní Hippokratovou přísahou přitom přirozeně hledí na zájmy svých nynějších pacientů. Epidemiologové zvyklí uvažovat v agregátních číslech zase neléčí pacienty, nýbrž epidemii jako celek. K debatě o optimálním testování tedy tyto dvě skupiny přistupují z protilehlých východisek.
Složitá expertní otázka se tak mění i v otázku politickou, v níž se vzájemně bijí zájmy nynějších nemocných s epidemiologickými zájmy společnosti jako celku. Ač jde tedy o věc složitou a odbornou, je nyní také věcí veřejnou. Času na debatu, zda máme krátkého okna k přechodu do chytré karantény využít, či nikoli, není mnoho. Přesněji řečeno, je ho zoufale málo. Vědět o tom, před jakou volbou dnes stojíme, ale mají právo všichni.
Autor, ekonom, působí na univerzitě v Curychu a na CERGE-EI, společném pracovišti AV ČR a Univerzity Karlovy.
