Je draho. Ceny v březnu meziročně vzrostly o 12,7 procenta - nejvíce za poslední čtvrtstoletí. I tento mezník přitom nejspíše brzy překonáme a nezbývá než doufat, že si snad aspoň nezavzpomínáme na osmnáctiprocentní inflaci z roku 1993.
Není to jen české specifikum. Draho je v celé Evropě. Každý unijní stát se proto nyní snaží uspět na dvou frontách. Na válečné, která zahrnuje i starost o statisíce ukrajinských uprchlíků. A také na té druhé, domácí, tedy ekonomické.
Okolní země už mají v druhém ohledu za sebou sérii promyšlených kroků, Česko ale zatím v této disciplíně předvádí zoufalství. Vláda z vysokých cen viní předchozí garnituru Andreje Babiše (ANO). Ten zase přichází s populistickými návrhy, které by nedokázalo zaplatit snad ani ropné mocnářství.
Výsledek politické vřavy je tristní - kvapem přibývá důkazů o neschopnosti státu včas a účinně pomáhat. Začalo to na podzim během energetické nouze. Pokračovalo při rozjezdu inflačního kolotoče. A prozatím vše vrcholí radikálním zdražením pohonných hmot, jejichž ceny vystřelila vzhůru ruská agrese proti Ukrajině.
Když už jsme za této situace na rozdíl od našich sousedů nedokázali včas zavést záchranné balíčky, mohli bychom se teď u nich alespoň inspirovat. Místo toho jsme ale zatím svědky jen zcela nahodilé vládní vúdú ekonomie. Na jednom zasedání se ministři zaklínají, že ani za nic nebudou plošně snižovat daň na benzín, aby to vzápětí na další schůzi udělali.
Kde se vzala, tu se vzala
Už od říjnových sněmovních voleb je inflace nejvíce zneužívaným slovem v Česku. Předchozí vláda Andreje Babiše poukazem na rostoucí ceny odůvodňovala nejrůznější předvolební dárečky. Před Vánocemi pak nastoupil kabinet Petra Fialy (ODS) a erár naopak seškrtal - jak jinak, než opět s poukazem na inflaci.
Obojí byla a je politická manipulace. Inflaci nelze porazit tím, že do systému neustále přidáváme další peníze. Zároveň je nesmysl, že by s cenami něco dokázaly udělat nedávné úspory. Hlavní tíha nyní leží na bedrech České národní banky, která raketovým tempem zdražuje peníze.
Jak už bylo řečeno, stávající kabinet s oblibou tvrdí, že za vysoké ceny může rozhazovačná politika Andreje Babiše. To je jistě částečně pravda, ale proč tedy ještě masivnější inflace drtí také Estonsko či Litvu? Protože k vyšším cenám nakonec dostoupají vždy ty země, které si za sebou táhnou mnohé neřešené problémy.
Česko jich má bohužel celou řadu. Inflace vzlínala už před covidem. Kvůli politikům vyděšeným z jakékoliv migrace se notně přehříval vyluxovaný trh práce. Neschopnost stavět hnala ceny nemovitostí do závratných výšek. A v průběhu pandemie pak politici svým chaotickým rozhodováním vše ještě zhoršili. Bez rozmyslu se pustili do rušení všech daní, na které přišli. Společnou rukou ANO a ODS klesly berně z příjmu fyzických osob o 100 miliard ročně. Ty nyní eráru nejen chybí pro zajištění základních funkcí státu, ale lidé, kterým zbyly v kapsách, je rozpouštějí v ekonomice a ženou tak ceny ještě výš. Je to až k neuvěření, kolik omylů dokázali politici za sebou v předvolebním šílenství seřadit.
Kdyby se alespoň v tomto ohledu po nezodpovědném Babišovi začal k problémům stavět Petr Fiala prozíravě. Nic tomu ale bohužel nenasvědčuje.
Pozdě a špatně
Není teď v našem okolí země, která by proti dopadům krize dělala tak málo, jako Česko. Vláda Petra Fialy sice chvályhodně stojí po boku polských politiků, pokud jde o agresi Ruska vůči Ukrajině, odvahu následovat jejich ekonomické kroky ale bohužel nemá. Poláci se proti drahotě schovali do "tarczy antyinflacyjnej", tedy za protiinflační štít: DPH na palivo snížili z 23 procent na pouhých 8, u potravin dokonce na nulu. Dále pak srazili ceny plynu a dalších komodit. Je to jistě velmi drahé opatření, ale lidé vidí, že vláda vedle obří pomoci Kyjevu myslí také na ně a oceňují to.
Němci se zase rozhodli pro dočasné daňové úlevy, díky nimž lidem zůstane v peněžence v přepočtu asi o 2500 korun více. A nízkopříjmovým dokonce ještě vyšší částka. Cenu nafty pak na tři měsíce srazili v přepočtu o tři koruny, benzín o korun osm.
A teď Česko. Kvůli ideologickému povolebnímu běsnění nová vláda nedokázala včas zareagovat na energetickou krizi. Odmítla plán předchozí garnitury a trvala na adresné pomoci v podobě příspěvku na bydlení. Jenže jde o dávku, která nejen nedostačuje, ale představuje i naprosté byrokratické peklo.
Ještě hůře si pak kabinet vede v boji s vysokými cenami pohonných hmot. Opatření poeticky nazvané "ropný trojlístek" nefunguje. Navíc navazuje na předvolební úsilí rušit bez rozmyslu jakékoliv daně, na které politici narazí. V tomto případě padla daň silniční, což většině motoristů vůbec nijak nepomohlo, zato erár kvůli tomu přijde každý rok o dalších šest miliard.
Komickou epizodou se pak stala kontrola pumpařských marží. Ministr průmyslu Jozef Síkela (za STAN) sice na počátku tohoto cirkusu správně poznamenal, že to na vysoce konkurenčním trhu ničemu nepomůže, ale byl umlčen. Jakkoli ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) sliboval, že na podnikatele nebude zaklekávat, obratem si z pumpařů udělal obětního beránka. Co na tom, že problém s vysokými maržemi leží jinde - na straně velkých dodavatelů.
Když všechna nedomyšlená opatření zkrachovala, dostali se politici - jako už tolikrát - do kritického momentu, v němž ze zoufalství souhlasí se vším, co předtím odmítali udělat včas. Ani tak teď ale nezvládli snížit spotřební daň u pohonných hmot efektivně. Její pokles má být tak malý, že se možná ani neprojeví na totemech u čerpacích stanic. Začít má navíc nesmyslně pozdě - teprve od června a trvat jen do září. Tou dobou už se ostatní unijní země chystají podobné podpory ukončovat, protože svým občanům pomáhali na jaře, kdy to bylo nejvíce potřeba.
Přetlačit inflační očekávání
Vúdú ekonomie se v Česku už bohužel stává takovou nepěknou tradicí. Nesmyslné škrcení investic dovedlo zemi po velké finanční krizi před deseti lety do unikátní druhé recese. Potáceli jsme se v ní pak ještě v době, kdy už všechny okolní státy rostly. Za Babiše zase pod pláštíkem boje proti ekonomickým dopadům pandemie vládní i opoziční poslanci společnými silami rozvrátili státní rozpočet. Nyní jsme uprostřed inflační krize a nová garnitura marní drahocenný čas ideologickými přednáškami o nepřijatelnosti plošné pomoci, kterou nakonec stejně zavede. Jen pozdě a špatně.
Situace je vážná. V lidech klíčí nebezpečný pocit, že je čeká velmi dlouhá drahota. Má-li stát získat zpátky jejich důvěru, musí je přesvědčit, že inflaci zvládne zkrotit v řádu měsíců, ideálně do léta. Jak ukazuje chování vlád v okolních zemích, možností je dost, jen je třeba neotálet.
