Země se zachvěla: Václav Klaus senior zcela nevyloučil kandidaturu na prezidenta. Nevyloučil ani, že by o Hrad mohl usilovat jeho syn Václav Klaus junior. A hned následovaly úvahy (často obavy), že to tak dopadne, píší mi lidé na mail i do mobilu "bude hůř" a "klidně se to může stát", i komentátoři tento pokračující český pravěk, světe, zboř se, vnímají jako reálnou eventualitu.
Dovolím si úplně na začátek nabídnout vizi, jak kandidují oba, Klaus senior i Klaus junior, oba úspěšně postoupí do druhého kola a utkají se spolu (Livia Klausová v první řadě mezi prominentními diváky) v Rudolfinu v debatě, již bude moderovat Světlana Witowská, slyším, jak junior říká "ale, táto, vždyť jsi přece říkal, že…" a senior zase "ještě se máš, synku, hodně co učit, cti otce svého a matku svou…".
Ne, tohle se samozřejmě nestane. Řádná přímá volba hlavy státu číslo tři má přijít až za čtyři roky, ale co my víme, co nás čeká, jestli se volba prezidenta neodehraje dřív, a pak by Klaus senior (i jeho syn junior) klidně kandidovat mohl, je sice starší než Zeman, ale jeho tělesná schrána nejspíš vykazuje o dvacet let menší opotřebování.
Senior o své případné kandidatuře v neděli v pořadu Partie televize Prima pravil: "Nevím, jestli starý pán mého věku může o něco takového usilovat. Tahle možnost tady je, ale myslím, že to je už úkol pro nové generace." Ano, kandidaturu zcela nevyloučil. Na otázku, jestli by to případně byl úkol pro jeho syna, sdělil, že se názorově junior vyprofiloval dobře, "naučil se foukat proti větru" a: "Jestli má schopnost přátelské komunikace s miliony voličů, to by se teprve muselo ukázat." Takže zazněla i jistá otcovsko-politická výtko-rada pro mladého, co by měl podnikat dál, aby uspěl.
Takhle málo, jedna televizní odpověď, stačí, aby se vzedmula vlna úvah "Klausové příští presidenti". Ukazuje to, jak jsme stále zakleti v minulosti, někde v "devadesátkách" minulého století, jak se Česko málo pohybuje vpřed. Oba Klausové jsou přece de facto totéž, syn kopíruje otce, je jen jeho ostřejším, "espéďáčtějším" vydáním.
Dvacítky, ne devadesátky
A není divu, na Hradě sedí Miloš Zeman, zase naprosto "old fashion" politik a stát řídí Andrej Babiš, opět člověk vězící přes všechny moderní proklamace a účinný marketink v minulosti, chycený minulostí do pasti (StB, Čapí hnízdo, vazby na politiky, Agrofert založil v roce 1995, byl součástí matrixu, ne že nebyl).
Bylo by přece logické, "normální", kdyby takové Klausovy větičky vyvolaly leda pobavený úsměv, tenhle "amnestik" (od slova amnestie), tenhle podporovatel AfD a Putina a Zemana, tenhle archeopteryx číslo dvě (jedničkou je Zeman, jehož dcera zatím žádné politické ambice neprojevuje a studuje v Londýnu na University College London, nikoli v Moskvě) přece nemá šanci stát se znovu prezidentem. Podobně jako jeho syn, který funguje coby otcova názorová kopie.
Logicky by noví kandidáti měli vypadat spíš jako Marek Hilšer, nebo Pavel Fischer, tedy jako lidé dneška, kteří mají zemi co nabídnout, uvažují nikoli "devadeástkově", ale současně, moderně, západně, nezatracují automaticky změny jako inkluze, nesní o autoritářském Česku. Přitom kdyby dejme tomu Marek Hilšer v TV Prima oznámil, že chce znovu kandidovat na Hrad, nevzbudilo by to nejspíš ani zdaleka takové vlnění, jako když Klaus senior nevyloučí kandidaturu svoji a synovu.
Oba, senior i junior, jsou přece lidé, kteří nemají mladé generaci co říct. Je těžko představitelné, že by mladí lidé, kteří budou čím dál víc rozhodovat o výsledku voleb, volili jednoho z Klausů. Proč? Aby nás strkali k autoritářské Moskvě jako Zeman? Co by z toho měli, leží snad tam česká budoucnost? Opravdu ne. Stejně jako naše normální budoucnost neleží mimo EU, přitom oba Klausové ji právě mimo Unii vidí.
Je podivuhodné, jak nás minulost (Zeman, Babiš, Klausové) drží v jakémsi myšlenkovém, duchovním zajetí, jak jsme jí fascinováni, připomínajíce králíčky hypnotizované několika kobrami. Klaus senior po své slavné amnestii přece nemá šanci úspěšně usilovat o Hrad, a jeho stejnojmenný syn je jen to samé vydání v mladším těle. Bylo by zdravé od těchto kober konečně odtrhnout zrak a hledět dopředu. Devadesátek už bylo dost, je čas na dvacítky, nebo třicítky jednadvacátého století. Jistě, Zemana si ještě musíme vytrpět, ale pak snad dost, ne další vydání tohoto prototypu.
