Sto let po založení komunistické strany nám soudruzi připomněli hezky sehraným scénickým představením, že o bytí a nebytí vlády tu stále rozhodují rudé poslanecké hlasy. Ve výsledku se nic nemění, hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše je odsouzeno k neúspěchu, protože komunisté se odchodem ze sněmovního sálu odmítli připojit ke zbytku opozice a menšinovou vládu ANO a ČSSD shodit.
Bohužel celé toto představení bylo umožněno jen tím, že demokratická opozice byla ochotna ze sebe udělat partu statistů pro komunistické představení. Celé to rozehrál předseda KSČM Vojtěch Filip tím, že verbálně vypověděl podporu Babišově vládě, nicméně hlasování o nedůvěře kabinetu odmítl vyvolat. To byla vějička na demokraty, kteří zareagovali jako Pavlovův pes, aniž by alespoň trochu tušili, co by se dělo, kdyby jejich spojenectví s extremisty z SPD a KSČM bylo úspěšné a veškerou moc dostal do rukou proruský prezident Miloš Zeman.
Filip, který je ve straně již notně oslabený a drží se u moci jen permanentním odkládáním sjezdu, tak mohl začít navyšovat svou cenu u premiéra. Kolik kabinet zaplatil za přežití, asi ještě uvidíme podle toho, jak se do voleb změní třeba dozorčí rady polostátních firem. Před zraky protestních voličů se však KSČM od Babiše alespoň naoko odstřihla.
Filip tak nepochybně ukázal, že má filipa. Zbývá tak jen otázka: Proč u této nebezpečné kašpařiny, která také mohla skončit instalací zcela nelegitimní vlády prezidenta Zemana, demokratická opozice tak usilovně svítila?
Samé minusy
Přestože se na první pohled nic nemění, ztráty v demokratickém táboře jsou značné. Andrej Babiš v poslední době citelně zeslábl na všech politických frontách. Neuspěl v boji s pandemií, preference hnutí ANO se nevyvíjejí dobře, nezvládl s Janem Hamáčkem docílit jednotné unijní odpovědi na výbuchy ve Vrběticích, s čímž souvisí i razantní ochlazení podpory z Hradu. Není náhodné, že Babiš nyní tak často jezdil do Lán, aby nasupeného Zemana odradil od intrikaření proti němu. Správně tušil, že prezidentův slib "ponechám kabinet vládnout v demisi až do voleb" za moc nestál.
Nyní ovšem ochablému předsedovi vlády demokratičtí opozičníci darovali alespoň několik slastných pocitů při hlasování o nedůvěře. Na jejich projevy, co kdy kde v posledních letech Babiš pokazil, se brzo - jako u všech neúspěšných hlasování o nedůvěře - zapomene, leč premiér dostal prostor pro start ostře nacionalistické a nenávistné předvolební kampaně.
Co za to získala opozice kromě několika hodin řečnění ve svitu televizních kamer? Jen samé minusy.
Ani omylem nepřesvědčila národ, že jakmile má vláda menšinovou podporu, opozice musí okamžitě iniciovat nedůvěru kabinetu. Nejenže nic takového v ústavě není, ale chování komunistů dokonale ukázalo, že iniciátoři nedůvěry mohou být také jen užitečnými pomocníky pro cíle svých oponentů.
Také naplno vyhřezlo, že poučení z nesmyslného pádu Topolánkovy vlády v roce 2009, kterou Jiří Paroubek shodil uprostřed unijního předsednictví, aniž by věděl, co si počít dál, českým politikům prostě nestačilo. Petr Fiala jako vážený politolog tehdy správně kritizoval, že tehdejší chování opozice bylo nepochopitelné. Nyní jako předseda ODS rezolutně tvrdil, že je třeba se spřáhnout s extremisty, shodit vládu a čekat, až si prezident Zeman vybere nového loutkového premiéra.
Tento přístup v čase nejnapjatějších česko-ruských vztahů, kdy proruský prezident za potlesku Kremlu pábí o "zakrytí manka" ve Vrběticích, musí být také zcela nepochopitelný pro voliče TOP 09, která pravidelně varuje před ruským vlivem.
A už vůbec tento postup nevyhovuje Pirátům a starostům, kteří přetahují voliče ANO, což se ale po Babišově aktuálním zmrtvýchvstání může zastavit.
Zlá krev v opozici
A tím jsme u největšího problému, který způsobilo upatlané opoziční představení v režii Vojtěcha Filipa. Od počátku celý tah nebyl namířen proti premiérovi a prezidentovi, protože opozice neměla a nemá absolutně žádnou šanci po svržení vlády se dostat k moci či vyvolat předčasné volby. Hlavním cílem byla snaha koalice Spolu se odpíchnout od nevalné třetí pozice v průzkumech a dotáhnout se na Piráty.
To se pravděpodobně podařilo. Koalice Spolu si naplno užila neochotu Pirátů se kvůli oprávněným obavám z kroků prezidenta přidat k hlasování o nedůvěře. Na sociálních sítích se úspěšně činila úderka pronásledující každého, kdo zpochybňoval smysluplnost tohoto tahu. A médiím hodně dlouho trvalo, než si uvědomila, jak pitomý je nyní nápad odevzdávat vládu Zemanovi.
Jenže za poskočení o pár procentních bodů v preferencích se také něco platí. Za prvé hlasování o nedůvěře není v horké části předvolební kampaně, takže celý efekt nejen vyšumí, ale Babiš ještě bude moci říkat, že až do konce mandátu jej nikdo nebyl schopen sundat z úřadu.
A pak je tady větší než malé množství zlé krve mezi ODS a Piráty, jejichž spolupráce je nezbytná, pokud dalším premiérem už nemá být nikdo z ANO. Místo aby se společně zaměřili na konkrétní chyby vlády, kterých je nepřeberně, rozjeli mezi sebou finální sprint pro cílovou rovinku, i když mají za sebou odběhnuté teprve první kolo a do voleb zbývají čtyři měsíce. Zase se tím bohužel trochu zvyšuje šance pro Andreje Babiše, že jednu z těchto part, či její část, bude schopen po volbách přetáhnout na svoji stranu. Babišova strategie je už celkem jasná: za hlavního nepřítele vyhlásit Piráty a naopak co nejméně napadat ODS, se kterou ANO ve sněmovně již úspěšně hlasuje ve všem možném od snižování daní po exekuce.
Vedle této varianty pak Babiš samozřejmě potřebuje jistit i tu neodpudivější, leč nejjednodušší - složit vládu s extremisty. K tomu však potřebuje v příští sněmovně nejen SPD, ale i chřadnoucí KSČM. A toto divadlo s nedůvěrou vládě, které si pečlivě zrežíroval Vojtěch Filip a obsadil své komunisty do hlavní role, hodně pomohlo tomu, aby tato varianta zůstala reálnou.
Tisková konference KSČM před hlasováním o důvěře vládě (video z 3. června 2021)
