Česko se ocitlo v nové situaci. Bezpečnostní rada státu přijala masivní, tvrdá opatření, která zasáhnou prakticky každého. Jejich smyslem je zpomalit šíření koronaviru. Brání zemi před skokovým nárůstem onemocnění, které by už lékaři nezvládli. Zavřené školy, stop akcím pro více než sto lidí. Tohle není panika, tohle je snaha chaosu předejít. Vláda udělala rozumné kroky. Měli bychom je vítat, i když nám komplikují život a i když na nich najdeme vady.
Opatření mají trvat minimálně do konce března (zatím letošního), tedy tři týdny, což je velmi dlouhá doba. Náš svět, jak jsme na něj zvyklí, se mění. Najednou už nejde o to, že s tím či oním člověkem, politikem, partají nesouhlasím. Bylo by nanejvýš dobré na rozdíly a rozpory se vykašlat (s loktem před ústy samozřejmě) a sledovat společný zájem. Ne nějaký "národní" zájem, prostě běžný, denní zájem téhle společnosti, která nechce, aby ji "něco jako chřipka" dostalo na kolena.
Koronavirus se stal velmi rychle a nečekaně zatěžkávací zkouškou, jestli a jak ho zvládneme. Teď nejde o "Babiš to dělá blbě, jen se předvádí", ale o "všichni si musíme pomoct, všichni musíme brát ohledy". To je na nové situaci vlastně strašně zdravé a pozitivní.
Premiér pozval opozici ke společnému jednání. Straničtí lídři to ocenili. Zásadní změna. Najednou jde stranou "Čapák", "střet zájmů", "trestní stíhání", hraje se o víc. A po pravdě, na vládě to až zas tolik nevisí. Čas na machrování na tiskovkách skončil (i když víme, že to bude pokračovat), teď se i premiér chtě nechtě musí řídit radami odborníků, skutečných odborníků, epidemiologů, hygieniků atd. I to je na té situaci vlastně vzácné. Není to hra.
Ale, jak už řečeno, nejde tu na prvním místě o vládu (ostatně nikdy nešlo, to je jen chyba optiky). Tíhu ochranných opatření ponesou rodiny, školy, firmy, organizátoři akcí, kdekdo. Dopady omezení budou nepochybně gigantické. Stačí jeden příklad: děti nemohou do školy, kdo se o ně postará? Tady se dá ukázat, že si, když je potřeba, umíme pomáhat. Nebude to lehké, protože babičky a dědečkové jsou nejvíc ohroženi, je otázkou, zda by měli právě oni děti hlídat. Je to velmi těžké i pro zaměstnavatele, jistě.
V Česku žije okolo 200 tisíc matek samoživitelek, nemalé číslo. Ty budou mít asi velké potíže, jak se o dítě či děti postarat. Sousedi by na ně mohli myslet, nabídnout jim pomoc. Takových příkladů se najde hodně. Jistě poroste počet lidí v karanténě, dá se jim pomoct s nákupem. Znamená to zajímat se o ty kolem nás víc než jindy.
Díky koronaviru by se naše priority měly aspoň na čas změnit ze směru vertikálního (já - moje rodina - uspět) na horizontální (my - lidi okolo - pomáhat).
Četl jsem nedávno, že naběhnout do obchodu, dokud jsem zdravý, a nakoupit si zásoby aspoň na dva týdny dopředu, kdybych se ocitl v karanténě, je vlastně přirozené, dokonce rozumné. Velí mi to atavistický pud sebezáchovy. Musím přece v první řadě pečovat o svou rodinu, tu zabezpečit.
Ve skutečnosti to ale znamená na ty druhé se vykašlat, nebrat na ně ohled. Tyhle věci máme šanci nově promyslet a změnit, otočit, zkusit myslet jinak. Nekašlat okolo sebe, když jsem nastydlý, nenosit viry do práce, vidět věci v širším horizontu. Pak možná místo dvaceti kilo cukru koupím chleba sousedovi, který uvázl v karanténě.
Koronavirus by nás mohl naučit vyjít ven ze sebe. Myslet za roh, třeba i na lidi, kteří jsou v nesrovnatelně horší situaci než my v Česku. Berme ta ochranná opatření jako šanci se trochu změnit. Najednou máme skutečný společný zájem, najednou to sami bez druhých nezvládneme.
