Ta vzpomínka nejde vymazat z hlavy. Stojím jako humanitární pracovník na jaře 2000 uprostřed rozbombardovaného čečenského hlavního města Grozného. Všude kolem zkáza, kterou po sobě zanechaly nerovné boje místních povstalců s ruskou federální armádou.
Malá severokavkazská republika je na pokyn prezidenta Vladimira Putina téměř neprodyšně uzavřena. Jedním z mála zdrojů původních informací o dění na místě je Nataša Estěmirovová, drobná čečenská spolupracovnice ruského lidskoprávního hnutí Memorial. V detailních zprávách popisuje, jaké utrpení civilistům působí ruské bombardování i násilí ze strany islamistů. Vykresluje zónu naprosté beztrestnosti, v níž je možné všechno.
O devět let později za to zaplatí životem. Najdou ji brutálně umučenou u silnice na čečensko-ingušské hranici. Než ji zavraždili, čelila výhrůžkám nového čečenského prezidenta a Putinova chráněnce Ramzana Kadyrova. Vadilo mu, že Nataša nepřestává dokumentovat masivní porušování lidských práv.
Střih. Konec října 2008, Lubjanské náměstí v centru Moskvy. Kontrast mezi velkým červenožlutým sídlem obávaných tajných služeb a hrstkou lidí shromážděných u malého kamene na prostranství před budovou nemůže být větší. David a Goliáš. Symbol totalitního režimu, který zavraždil miliony občanů někdejšího Sovětského svazu i řadu osob ze zahraničí, včetně Československa. A před ním symbolický kámen ze Soloveckých ostrovů, jednoho z nejznámějších míst stalinského gulagu.
Malá skupinka pamětníků nahlas čte nekonečně dlouhý seznam těch, kdo padli za oběť stalinským represím. Databáze Memorialu čítá přes 3 miliony položek, jen k desítkám tisíc z nich se ale zatím podařilo přiřadit konkrétní jména a osudy (nechybí mezi nimi ani pár stovek původně československých občanů). Právě ty Memorial připomíná ve svých knihách i dokumentárních filmech a každý rok na konci října z nich předčítá na Lubjanském náměstí.
Další střih. Nedaleké Rudé náměstí v Moskvě o deset let později. Skupinka aktivistů, v níž nechybí členové nebo sympatizanti Memorialu, míří v horkém srpnovém dni k historickému Lobnému místu. Chtějí si připomenout padesáté výročí legendární "demonstrace osmi", během níž hrstka sovětských disidentů 25. srpna 1968 veřejně protestovala proti okupaci Československa. Všechny do 15 minut zadržela tehdejší komunistická policie. Skončili ve vězení, vyhnanství nebo v nechvalně proslulých psychiatrických léčebnách.
Ani připomínka demonstrace o padesát let později nekončí dobře. Moskevská policie aktivisty rozhání a některé na místě zadržuje. Záminkou je pokus o rozvinutí plakátů, jež připomínají někdejší události i politické vězně současného Ruska. Tři z aktivistů následně dostanou u moskevského soudu vysokou pokutu. Na tu se nakonec solidárně složí jejich čeští příznivci, aby dali najevo podporu a vděčnost.
Tři obrazy. Tři tváře ruského Memorialu, který se čím dál autoritativnějšímu režimu prezidenta Vladimira Putina stal trnem v oku. Začalo to před pár lety nuceným označením "zahraniční agent". Pokračovalo sílící byrokratickou šikanou i pokutami. Nyní vše spěje k oficiálnímu zákazu celé rozvětvené organizace.
"Mír, pokrok a lidská práva - to jsou tři naprosto neoddělitelné věci," napsal v roce 1975 ve svém projevu při přebírání Nobelovy ceny míru pozdější zakladatel Memorialu, jaderný fyzik a sovětský disident Andrej Sacharov. Na úctě k lidským právům stojí i Evropská unie, jejíž parlament každoročně uděluje cenu nesoucí Sacharovovo jméno.
Bere-li evropský klub vlastní hodnoty opravdu vážně - a cení-li si statečných -, nemůže snahu o likvidaci Memorialu přejít mlčením. Nic na tom nemění fakt, že to na výsledku nejspíš mnoho nezmění. Jak totiž připomněl v Dálkovém výslechu jiný vytrvalý obhájce lidských práv, "naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu, jak to dopadne".
