Ze záběrů, které dorazily o víkendu z Kuby, běhá mráz po zádech. Jako bychom to byli my, "tady a teď", jen před bezmála dvaatřiceti lety. Mezi lidmi, kteří v listopadu 1989 demonstrovali na náměstích českých měst, a Kubánci, kteří vyšli do ulic nyní, je jediný rozdíl. Mobilní telefony, které drží mnozí z nich v rukou.
My jsme se tajné, kteří nejdříve provokovali, aby pak tahali lidi k zamřížovaným antonům - i všechny ty "mlátičky" v uniformách -, snažili ještě fotit na filmy Zenitem nebo Praktikou. Kubánci si je natáčejí telefonem. V Česku byl rozbuškou zmlácený studentský pochod, na Kubě je to kolabující zdravotní systém (někdejší Castrova chlouba) a plíživá existenční nouze. Ale to základní a nejpodstatnější je stejné.
Podobně jako v Československu roku 1989, je i nyní na Kubě cítit, že lidi žene nastřádaný hlad. Hlad po svobodě. "Už se nebojíme," skandují kubánské ulice. A podle tamní disidentní blogerky Yoani Sánchezové "už není cesty zpět, něco se nevratně zlomilo".
Dejte mi pokoj
Vzduch voní nadějí, kterou ucítil i americký prezident Joe Biden. "Stojím s kubánským lidem, s hlasem jeho polnice po svobodě a po zbavení se tragického sevření pandemie a desetiletí represe a ekonomického strádání z rukou autoritářského režimu Kuby," nechal se slyšet. A jménem Spojených států vyzval kubánský režim, "aby vyslyšel svůj lid a v této životně důležité chvíli sloužil jeho potřebám, než aby se sám obohacoval".
Odpověď Havany? Represe, která už má podle zpráv od disentu první mrtvé. Domovní prohlídky, zatýkání, věznění, vypnuté sociální sítě, aby Kubánci nemohli komunikovat. Jejich boj, na rozdíl do situace v Československu na sklonku roku 1989, ještě zdaleka není rozhodnutý. A aby měl šanci na úspěch, musí Joe Biden poskytnout mnohem více než jen podpůrná slova.
Určující princip jeho zahraniční politiky je po šesti měsících v úřadě už zcela zřejmý. Kromě soupeření s Čínou by rád všechny další zahraničně-politické záležitosti odstavil, jak to už před časem vystihl jeden z amerických komentátorů, "na vedlejší kolej". Mám dost svých vlastních vnitropolitických starostí. Budu řešit Čínu, protože ta už je nyní i součástí americké domácí agendy, ale jinak chci klid na práci, říká Biden takřka vším, co dělá.
Ruskou politiku se pokusil zaparkovat do klidu, když okamžitě po nástupu do úřadu na dalších pět let prodloužil jadernou dohodu Nový start. A když to tak úplně nevychází, protože Vladimir Putin zlobí, je to Ukrajina, kterou Biden nechává u ledu. Setkání s ruským prezidentem předřadil před jednání s Volodymyrem Zelenským, i když z logiky věci by měl dříve mluvit se spojencem, než s tím, kdo ho ohrožuje.
Z Afghánistánu Biden odchází ještě rychleji než původně avizoval. S Berlínem se také nechce dohadovat - odpor proti plynovodu Nordstream 2 je už jen formální, v praxi na žádné sankce nedojde. A s Havanou to zatím měl velmi podobné: Neříkal tak, ani onak, nedělal nic.
Čas mluvit, čas konat
Joe Biden a jeho tým podle slov Bílého domu, prý už půl roku podrobují dosavadní americkou politiku vůči Kubě důkladnému "zhodnocení" (review), aby se mohl poučeně a zodpovědně rozhodnout, jak dál. Což je ale dost zvláštní odůvodnění, protože už loni v předvolební kampani měl dnešní prezident jasno. Opakovaně uvedl, že po restriktivní, vůči Havaně tvrdé politice Donalda Trumpa, se vrátí k předchozímu uvolňování, které zahájil Barack Obama.
Autor tohoto textu nezná situaci na Kubě, propletenec a detaily tamní složité ekonomicko-sociální struktury, ani zdaleka tak dobře, aby si troufal hodnotit, který přístup by byl právě teď lepší. Obamovo uvolnění vypadalo po desetiletích amerického tlaku (který se zacyklil a nic neměnil) zprvu nadějně. Kubánský režim si ale zasunul zisky do své vlastní kapsy, a sevření společnosti uvolnil jen kosmeticky, naoko.
Odměňovat Havanu v této chvíli vstřícností nedává příliš smysl. Na druhou stranu například opětovné uvolnění možnosti posílat z USA na ostrov peníze (od rodiny k rodině, od konkrétního dárce ke konkrétnímu příjemci), by mohlo být k dobru věci.
V každém případě ale platí, že nastal čas, aby Biden přešel od slov k činům.
Hrobaři diktatury
Začít by mohl třeba u výše zmíněných sociálních sítí. Existují způsoby, jak Američané mohou lidem na "ostrově svobody" pomoci k připojení poté, co jej režim znemožnil. To by byla zcela konkrétní, opravdu důležitá pomoc. Technicky je to obtížné, ale proveditelné. Stačí, aby Biden vydal příkaz.
Pro Kubánce by to byla obrovská morální vzpruha: Svět o nás ví, nejsme v tom sami. A netratil by na tom ani technologický sektor. Teď mají jeho giganti pověst těch, kdo demokracii (i když ne záměrně) poškozují. Na Kubě by se mohly stát těmi, kdo pomohli pohřbít diktaturu.
K dispozici má ale Bílý dům i řadu dalších nástrojů. Může například podstatně navýšit částku, již v rozpočtu vyčlenil na "podporu demokracie" na Kubě. Nyní je přesně ta chvíle, kdy by se Spojeným státům takto vynaložené peníze mohly ve výsledku neocenitelně zhodnotit.
Has, co tě pálí
Čína, Čína, Čína, opakuje prezident Biden, aby dal najevo, že nic pro něj v zahraniční politice není důležitějšího. Vezměme jej tedy za slovo. Letos v květnu, poté, co se kubánský prezident Miguel Díaz-Canel stal oficiálně i předsedou Komustické strany Kuby, mu čínský protějšek Si Ťin-pching telefonicky blahopřál. "Komustická strana Číny je připravena pozdvihnout s Kubou rozhovory o zásadních teoretických i praktických tématech. Iniciativu Pás a stezka vidíme jako možnost k prosazování příští praktické dvoustranné spolupráce," ubezpečil soudruh Si svého kubánského kolegu.
Nevšiml si Biden, že mezi Havanou a Pekingem se začíná rodit něco většího než jen soudružské ideové souznění? Pouze slovy demokracii na Kubě Biden příliš nepomůže. A do vakua, které po jeho vzletné, ale prázdné rétorice zbude, se může natlačit někdo jiný. Bidenovu zdrženlivost nehasit zahraniční ohně, které ho vyloženě nepálí, lze pochopit. Kuba do této kategorie ale nepatří.
Pomůže-li americký prezident účinně Kubě, právě tady a teď, pomůže i sobě a Spojeným státům. Mnohokrát už řečnil o tom, že v konkurenci s autokratickými režimy musí Západ prokázat svoji životaschopnost a sílu. Teď má příležitost, aby k tomu výrazně přispěl. Jen slova ale stačit nebudou.
