Pokud si chtěli sociální demokraté výměnou ministra zahraničí pomoci do budoucnosti, příliš se jim to nepovedlo. Ať už si o Tomáši Petříčkovi myslíme cokoliv, právě on představoval ve vedení strany jediné propojení s ideovým světem, který snad dává ČSSD naději na dlouhodobé přetrvání. Má-li tedy dostát svému názvu.
Dosavadní ministr kultury Lubomír Zaorálek, který má Petříčka nahradit, se evidentně zpět do kdysi vytouženého Černínského paláce nijak zvlášť nehrne - bere si čas na rozmyšlenou. Jako by s ním o věci staronový stranický předseda Hamáček snad ani nemluvil.
A jméno navrženého Zaorálkova nástupce, náchodského starosty Jana Birkeho, vyvolalo v uměleckých kruzích vlnu odporu hraničící až s kulturním opovržením.
Tři negativní mouchy jednou ranou, to se nepovede úplně každý den…
Ten, s kterým se alespoň dalo mluvit
Čtvrtou negativní zprávou je fakt, že na ministerstvu kultury zjevně vůbec nikomu nezáleží. V české politice je tradičně až resortem nakonec a skoro za trest: málo peněz, málo moci.
Nikdo ale nejspíš nečekal, že se za Zaorálka postaví tolik lidí z kulturní branže. A ze všech nejméně možná on sám. Jak si tu vlnu vysvětlit? Vždyť Zaorálkovo působení v Nostickém paláci lze rozsáhle a spravedlivě kritizovat za leccos. Třeba za naprosté selhání při získávání a distribuci pomoci těm z umělců, kteří byli nejdrtivěji postiženi pandemií. Nebo za nekonečné odkládání práce na důležitých zákonech (například o veřejných kulturních institucích, abychom byli konkrétní). Jedno mu ovšem vytknout nelze: zájem o rehabilitaci kulturní politiky, ba o její nové založení.
Zastání se tedy nedočkal proto, že by dělal svou práci nějak zvlášť dobře, nebo přinesl resortu peníze, vydobyl mu společenský respekt a prestiž. Většina z těch, kteří dnes Lubomíra Zaorálka na kultuře podporují, byla ochotna překousnout, že rétorika v jeho případě o hodně přesahovala praktické výsledky, protože se jim stal partnerem. Někým, s kým se dalo rozumně mluvit. Někým, kdo mimo jiné chápal, že prostor kulturní tvořivosti má pro společnost svůj význam, který nespočívá v možnosti "se po práci také trochu pobavit". Tak málo dnes stačí.
Nelze totiž přehlédnout, že Zaorálkovou velkou slabostí byl sklon ke kulturnímu snobismu, který se projevoval například v jeho rozhodnutí "budovat české kulturní značky". To lze ale nakonec přejít, neboť důležitým se stalo, že debatu o české kulturní politice alespoň otevřel. Proto se za něj dnes staví tolik jinak velmi kritických lidí.
A to tím spíše, že plánovaný nástupce Jan Birke se sám uvedl přiznáním ke svému hlubokému kulturnímu "nevztahu". K tomu, že resort pro něj víceméně začíná a končí povinností starat se o opravu památek. K tomu, že o kulturní politice nijak nepřemýšlí a zhola nic o ní neví.
Jak ponižující je pro všechny, kdo kulturou žijí, poslouchat, že resortní ministr se bude především snažit, aby dál zvládl oddávat a věnovat se drobné společenské agendě na náchodské radnici. Jako by ministerstvo kultury bylo jen nějakým vedlejším pracovním poměrem na pár měsíců. Jako by kultura byla zbytná. Pro Jana Birkeho a vedení ČSSD, které takovou figuru na tento post klidně vysílá, zjevně ano. Bohužel.
Kultura, body a peníze
Pokud se tedy nakonec náchodský starosta skutečně ministrem kultury na půl roku stane, nezbývá než se pokusit o z nouze ctnost a mluvit s ním jazykem, kterému nejlépe rozumí: řečí peněz a politických bodů. Slibuje-li teď, že finance sežene, protože to vždycky uměl, proč mu nedat šanci a nevzít jej za slovo?
Kdyby se mu opravdu podařilo na příští rok získat větší balík peněz ze státního rozpočtu a také dotáhnout Zaorálkův závazek, že pro českou kulturu obstará více než 8 miliard korun z evropského Fondu obnovy, zas tak špatný podpis by po sobě Jan Birke nakonec nezanechal. Jeho nástupce by se pak na podzim v klidu mohl vrátit k tak potřebnému utváření a formulování kulturní politiky státu. Jen doufejme, že by byl méně upovídaný a vybavený větší politickou i manažerskou obratností než muž, který je teď za potlesku na odchodu.
