Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat; všichni tohle známe, ale přesto zažíváme v posledních měsících pocit, že se nám ta minulost opakuje jaksi nějak sama od sebe.
Až se v neděli na Letné sejdou demonstranti proti současné vládnoucí reprezentaci, jistě zazní mnoho odkazů na podobnost s dobou před třiceti lety: s dobou, kdy série protestních shromáždění v centru Prahy i jinde vyvrcholila velkou demonstrací právě na Letné.
Jenže když se nad tím zamyslíme, najdeme těch podobností mezi současností a koncem osmdesátých let mnohem víc. Vlastně až překvapivě hodně. Podívejme se na ty hlavní:
1. Stejně jako tehdy jsme překvapeni stavem přírody, v úžasu zíráme na mizející lesy. Zatímco tehdy byly Krušné či Jizerské hory zničené znečištěným ovzduším, dnes lesy ve velkém zabíjejí kůrovec a sucho. Za oběma katastrofami je ovšem člověk a v obou případech je jisté, že ti důležití o hrozbách (smogu, sucha či smrkových monokultur) věděli od samého počátku, jen je přehlíželi.
2. Dnes jako tehdy mají mnozí pocit, že jim vládnou zahořklí staří lidé, bez jiskry, nadšení, elánu a nadhledu. Zatímco tehdy byl jejich symbolem Milouš Jakeš, dnes je jím prezident Miloš Zeman.
3. Tehdy stejně jako dnes mají lidé pocit, že jsou ve velkém okrádáni, nebo jinak řečeno, že je ti velcí a mocní okrádají. A že proti tomu nic nezmohou, protože stát je proti nim. A pokud se nějaké opatření udělá, dopadne na ty obyčejné lidi: Jak se říkalo v osmdesátých letech, kdy vše běželo podle plánu: zdražení potravin bylo kompenzováno snížením cen lokomotiv. Dnes se zdá, že přísnější výběr daní dopadající především na drobné podnikatele kompenzují vyšší dotace pro ty velké.
4. Dnes jako tehdy mají lidé pocit, že ti, kteří jsou v rozhodujících pozicích, nevědí občas (někdy), co mluví. Tehdy i dnes se objevily záznamy těžko uvěřitelných monologů, v nichž jednou tehdejší reprezentant země (Jakeš) blábolí o příjmech Hany Zagorové a o tom, že je milá holka; v jiném zase současný reprezentant (Babiš) mluví o motýlech a včelách, které mají rády řepku.
5. Tehdy jako dnes lidé slyšeli prohlášení či hesla, která jim sdělovala, že ti, kteří jim vládnou, jejich režim či systém, tady budou navždy. Zatímco komunismus se tvářil, že bude na věčné časy, od současného premiéra jsme slyšeli jen to, že nikdy neodstoupí.
6. Minulý režim se vyznačoval neskutečnou byrokracií a složitostí vyřídit cokoli na úřadech (pokud jste tam neměli známé, nebo nedávali úplatky). V současnosti se zdá, že jsme tu dávnou dobu dohnali, možná i předehnali: takové vyřízení stavebního povolení je v Česku podobně složité jako v Bangladéši. A tu současnou a minulou dobu spojuje také pocit, že s tím nikdo nic nechce dělat, že to vlastně nikoho nezajímá.
7. Dnes jako tehdy existuje snaha některých vrcholných představitelů manipulovat s informacemi či některé informace potlačovat nebo bagatelizovat. V současnosti máme velké štěstí, že těch svobodných médií je pořád ještě dost, takže dnes to není vůbec tak snadné jako tehdy.
8. Pražský hrad se v osmdesátých letech stal přísně střeženou pevností, v níž se ukrýval prezident Gustáv Husák. Po dobách otevřenosti je dnes Hrad pevností opět; některé dříve přístupné části jsou znovu uzavřené a každý vstup blokují fronty u policejních kontrol.
9. Mezi Pražským hradem a Kremlem existovalo úzké pouto tehdy stejně jako dnes. A jestliže si v době komunistického panování Moskva zajistila závislost malé středoevropské země výstavbou jaderných elektráren vlastního typu, dnes se o to snaží znovu.
10. V období komunistické éry nedostali všichni zdaleka stejné příležitosti. Ti, kteří byli režimu věrní, sloužili mu, měli od počátku výhodnější pozici, větší možnosti a brali jako samozřejmost, že získávají více než ostatní bez ohledu na pravidla. Zdá se, že současný český premiér si tento model osvojil a jedná v jeho duchu. A funguje to (zatím) dnes podobně jako tehdy.
Možná bychom našli další a další paralely a pojítka mezi třicet (a více) let starou minulostí a současností. Ale mnohem zajímavější je přemýšlet, proč je jich tolik a jestli jich opravdu tolik být musí. Neudělali jsme někde chybu? Vždyť sametová revoluce, kterou si letos kulatým výročím připomeneme, měla právě všechna ta pouta zpřetrhat a zajistit, aby se ta doba ani náznakem nevrátila. Ale co když je to tak, že komunismus nejde porazit najednou, že trocha té totality zůstala v nás, že jsme tlačeni k tomu, (vy)bojovat ten boj znovu a znovu?
Nebo je to tak, že ten, kdo se z minulosti nepoučí, ten je opravdu nejspíš odsouzen ji opakovat: No a my jsme k tomu vyrovnání přistupovali bez vážnosti a bez odvahy. Bez plánu…
Otázka: dokázali jsme zkušenosti z obtíží a temnoty, které nám komplikovaly tehdejší životy, předat mladé generaci, aby jim (a jim podobným) dokázala čelit?
