Světová mediální bomba, která dopadla i k nám: zabití zimbabwského lva Cecila americkým dentistou, vášnivým lovcem Palmerem. (S Laurou Palmerovou z Městečka Twin Peaks nemá nic společného.) Zřejmě nenajdete médium, jež by se touto světovou událostí nezabývalo. Přidávám se pokorně také.
Zubař Walter James Palmer nechal lva dvěma najatými lovci vylákat na mršinu mimo národní park Hwange počátkem července. Postřelil ho šípem. Pak zvíře stopoval a dorazil flintou. Všem, kteří se nelegální akce účastnili, hrozí pokuta 500 tisíc korun nebo odnětí svobody až do deseti let.
Třináctiletý Cecil byl ovšem výjimečný lev, zvířecí celebrita. Sledovala ho Oxfordská univerzita, na krku nosil obojek s GPS navigací, která umožňovala přesně mapovat jeho pohyb po parku. Palmerovi se nepodařilo „džípíesku“ zničit.
Referuje se o něm jako o „miláčkovi Zimbabwe“, ale agentura Reuters napsala, že tamní ministr informací Prisca Mupfumira vůbec nevěděl, o co se jedná. „Jaký lev,“ divil se, když po něm chtěli informace v době, kdy se Cecil posmrtně stal světovou celebritou. V zemi s až osmdesátiprocentní nezaměstnaností mají lidé zřejmě poněkud jiné starosti.
Nejen média, samozřejmě i sociální sítě Facebook a Twitter jsou plné lva Cecila a obrovského rozhořčení, které jeho zabití (mnohdy popsané jako zavraždění) vyvolalo. Zimbabwe požádalo o zubařovo vydání. Totéž požaduje petice, která koluje v Americe a do čtvrtka ji podepsalo již 146 tisíc lidí. Adresována je Bílému domu. Aby se jí musel Barack Obama zabývat, stačí 100 tisíc signatářů. Rozhodnutí o vydání do Zimbabwe spadá ovšem do kompetence amerického ministerstva spravedlnosti.
Je fascinující, jaký ohlas zákeřné vylákání Cecila mimo park a zabití vyvolalo. Jak se to vůbec dělá, že se z takové události stane světová zpráva a upoutá obří zájem? Lidé zabíjejí po léta tisíce lvů. Zpráva Mezinárodního svazu ochrany přírody (the International Union for the Conservation of Nature) z roku 2009 uvádí, že turisté zabíjejí lvy, bizony, leopardy, slony a nosorožce ve velkém. Ročně 600 lvů, což činí více než dvě procenta světové lví populace.
Má jméno
List The New York Times vypichuje, že existuje jeden velký rozdíl mezi stovkami zastřelených lvů a Cecilem. Tento kus s temnou hřívou, známý turistům a sledovaný vědci, nezákonně zabitý, měl totiž jméno. – Díky jménu a své proslulosti je to jiný případ, který bylo možné uchopit. Bezejmenný lev by byl nezabral.
Je samozřejmě hnusné lva vylákat mimo rezervaci, kde je chráněn, poranit a uštvat. Ale děje se to, jak vidíme, naprosto běžně a nejen lvům. Dodnes jsou nelegálně zabíjeni sloni kvůli slonovině. Atd. U nás se pytlačí divoce. Když chodíte po lesích třeba v Lužických horách, běžně narazíte na zbytky upytlačené vysoké. Pytláctví a lovecká vášeň jsou doma nejen v Americe.
Ke slávě Cecila přispělo i léto. Sice není pravda, že se nic neděje, ale případ Cecil je jiný. Liší se od únavného džihádistického zabíjení, od běsnění Islámského státu, od nehod letadel, vlaků a aut, od bídy zoufalých uprchlíků. Je to lev. Symbol zaniklé divočiny. Něco, co jsme my všichni zničili, co civilizace likviduje, co pokrok a modernita vytlačily. A teď po tom toužíme, protože to je nevratné, nedosažitelné. Navíc je přece jako my: podvedený a uštvaný.
Jakmile se něco takhle „symbolizuje“, vytkne před naši obří životní závorku, před naše lesy závorek, nabude to bleskem jiného významu. Můžeme se nad Cecilem rozněžnit. Můžeme se s Cecilem ztotožnit, ač s ním nemáme nic společného. Můžeme se nad jeho vraždou rozhořčovat, ukazovat, jak milujeme zvířata a přírodu. Můžeme ukázat prstem na pytláka Palmera a říct: Zloduch. Přitom vedle nás žijí jiní pytláci, se kterými chodíme do hospody a pijeme na zdraví.
Výživná letní příhoda. Lev Cecil posloužil médiím a sociálním sítím jako vysoce kalorická potrava. Budiž mu země lehká.
