Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Jana Jurečková zrušila poslanecké náhrady, jak jsme je dosud znali. Stalo se tak v tichosti, kontrastující s vášněmi a desítkami kauz, které instrument náhrad za poslední dvě desetiletí vyvolal.
Stačila jí k tomu jedna věta: „Víceúčelová paušální náhrada je poskytována poslanci jako součást jeho platu.“ A je to.
Soudkyně Jurečková už vloni v listopadu rozhodla, že David Rath má nárok na ošatné, na příspěvek na dopravu a diety ze služebních cest i za dobu, kterou strávil ve vazební věznici. Jde o 280 tisíc korun. Kancelář Poslanecké sněmovny mu je musí zpětně vyplatit. Teď bylo zveřejněno i odůvodnění rozsudku. Přelomové.
„Zákon nepředpokládá, že by poslanec byl povinen dokládat, na jaké konkrétní výdaje spojené s výkonem jeho funkce paušální náhrady vynaložil,“ rozhodla soudkyně Jurečková. Tím pádem ale ztrácí smysl říkat tomu „náhrady“. Nemusí se vykazovat žádná protihodnota, kterou vyplácený obnos nahrazuje. Poslanec nebo senátor od eráru zkrátka fasuje nějaký balík peněz a je na něm, jak ho při poslancování nebo senátorování utratí. Neřešte to, nepátrejte. Tečka.
Veškeré aféry kolem „malých domů“ stranám a známým, předražených nájmů poslaneckých kanceláří, zaměstnávání příbuzných jako asistentů, pobírání vyššího příspěvku na dopravu, než poslanec potřebuje, to všechno je minulost. Dál to pitvat ztrácí smysl. Pokud platí, že „náhrady“ jsou součástí platu, těžko můžete poslance popotahovat kvůli tomu, že je zneužívá.
To říká i rozsudek soudkyně Jurečkové. Nechat si vyplácet příspěvek na dopravu, když sedíte ve vězení, a tudíž nemůžete za dopravu utratit ani korunu, není podle ní v rozporu s dobrými mravy.
Tady je jádro věci: pokud by skutečně šlo o „náhrady“, samozřejmě to v rozporu s dobrými mravy je. Advokát Poslanecké sněmovny argumentuje, že ten, kdo by vyplácel diety a cestovné poslanci do vazební věznice v Litoměřicích, by si sám koledoval o paragraf porušení povinnosti při správě cizího majetku. Má pravdu. To by bylo v rozporu s dobrými mravy i se zdravým rozumem.
Domáhat se „náhrad“ za něco, co neděláte, znamená v podstatě podvod. Jako byste si vypisovali cesťáky Praha-Brno a zpět, zatímco se nacházíte na dovolené v Thajsku.
Situace se ale od základu mění, pokud jsou náhrady součástí platu, což si myslí soudkyně Jurečková. Pak je prostě čerpáte a můžete si s nimi dělat, co chcete. Nikomu do toho nic není.
Mezi průkopníky tohoto přístupu patří dnešní premiér Bohuslav Sobotka, který, jak známo, před lety našetřil na byt i díky tomu, že si odkládal stranou z poslaneckých benefitů. Byl z toho asi nejvážnější průšvih jeho politické kariéry. Verdikt je pro něj (a spoustu jiných) zadostiučiněním. Vlastně říká, že to, co dělal, se smělo a smí.
Advokát Sněmovny se odvolává, rozsudek soudkyně Jurečkové není definitivní. Ale i tak působí jako významný vzkaz zákonodárcům: náhrady není třeba řešit, ale bez obav čerpat. Co to dá. Splývají s platem. Už dřív se začaly danit a také se z nich platí zdravotní pojištění. Plat a náhrady, to jsou z pohledu poslanců nejen de facto, ale čím dál víc taky de iure jedny peníze.
Po rozsudku v případu benefitů, které musí být vyplaceny, ačkoli je poslanec nemůže konzumovat, ještě víc platí to, co jsme psali před rokem: Náhrady, které ztratily význam „náhrad“, by se měly v rozumné míře připočíst k poslaneckým a senátorským platům. Rozumná míra by měla vyplynout ze zevrubného nezávislého auditu, na co náhrady zákonodárci skutečně potřebují a používají. Odpadlo by zmatení pojmů a ubylo byrokracie. Kdo má pocit, že každý poslanec je zadarmo drahý, samozřejmě nebude spokojen nikdy.
