Poté, co zlomila rekord ve fluktuaci ministrů, hledá si vláda vyšší cíle. Anebo už došla ministerská křesla, která by se dala přeobsadit. Možná došli lidé, kteří by se na ně mohli, s jistou dávkou představivosti, umístit.
Měnit ministry, to už dneska nikoho nezajímá - vládní politici správně postřehli, že když to půjde takhle dál, tak se s nějakou demisí brzy ani nedostanou do novin.
A tak se místo vyhazování a najímání ministrů chystají rušit ministerstva. Místo jednoho křesla celý barák! To by mohlo zabrat, ne?
Myšlenka to není úplně nová: například ministerstvo pro místní rozvoj už se mělo spojovat s životním prostředím, a to zase se zemědělstvím. Vzhledem k tomu, že místní rozvoj má v kompetencích například bydlení, je se na co těšit. Sociální věci se měly sloučit se zdravotnictvím (v Praze to stejně mají jen přes ulici). Doprava s průmyslem. A v nejbujnějších fantaziích po těžkém vínu dokonce vnitro s obranou.
To všechno jsme už z vlády slyšeli. Kdo z které dvojice bude zrušen a kdo nabude vrchu, není většinou zřejmé a dá se čekat lítý boj. Jako mezi Likvidačním úřadem a Zahajovačskou službou v Zahradní slavnosti. Kdo bude předsedou Ústřední komise pro zahajování a likvidování - to je, oč tu běží. Už dlouho.
Kreativní stěhováci
Soustem pro Likvidační úřad je už tradičně ministerstvo kultury. Jestli se má sloučit se školstvím, jak teď nadhazují likvidátorka Peake a zahajovač Kuba, není co řešit - školství bude zahájeno, kultura zlikvidována. Ministerstvo školství potřebujeme, ministerstvo kultury „nepotřebujeme".
To je fakt. Nedržet příbor jako prase kost, což je kulturní problém většiny Čechů, nás stejně žádné ministerstvo nenaučí.
A teď vážně: nápady na rušení ministerstev, prodávané jako „úspory ve státní správě", jsou krajně podezřelé. Nejen proto, jak halabala přicházejí a naštěstí zase mizí.
Především, naprosto není jasné, jak to všechno směřuje k nápravě dvou zásadních problémů českého státu: korupce a špatného fungování institucí. Nejspíš nijak. Naopak, dá se tipovat, že korupce po ministerské „optimalizaci" by byla větší a kreativně sestěhované úřady by fungovaly ještě hůř. Neexistuje ani stín pravděpodobnosti, že by se na superministerstvech neodehrály příběhy jako registr vozidel nebo sKarta.
Dělat takové hrubé řezy v době, kdy je státní správa zpolitizovaná a stále chybí zákon o úřednících, který by zabezpečil úřednickou „střední vrstvu", to je velmi riskantní operace.
Čím větší a košatější bude takové sloučené ministerstvo, tím větší je i šance, že na jeho práci bude hůř vidět. Vzroste moc tajemníků, sekčních šéfů a podšéfů. Zvětší se prostor pro politické vazby, střet zájmů a lobbisty. Přibude potencionálních trafik. Vyznat se v tom všem bude těžší. Místo slučování a rušení ministerstev je potřeba budovat profesionální úřednický aparát. A přimět úřady, aby jednaly otevřeně a usnadnily přístup k informacím.
A ještě ke kultuře: kdyby tam seděl někdo kompetentnější a nejlépe i charismatičtější než poslední ministr a ministryně Starostů, možná by nikoho nenapadlo ministerstvo rušit. Kdežto Úřad pro nastavování procesů si o rušení říká sám.
