Přihodilo se nám, že máme příležitost vnímat, jak funguje norské právo a jeho instituce. Není lehké mu takhle zvenčí, skrze média, porozumět. Proč se tak chová a co tím sleduje.
Jde o systém lidský/nelidský, vyspělý/v důsledku nechtěně krutý? Vyberte si.
Pozorujeme, jak masový vrah Anders Behring Breivik stojí před soudem - jako žalující strana. Tvrdí, že norský stát porušuje podmínkami věznění jeho lidská práva.
Terorista, který v roce 2011 připravil o život 77 - většinou velmi mladých - spoluobčanů, může ve vězení využívat tři místnosti: jednu ke spaní, druhou ke studiu a třetí ke cvičení. V cele má k dispozici televizi s DVD přehrávačem, PlayStation, počítač, ale nikoli přístup na internet, také noviny, časopisy a knihy. Má dovoleno vařit si vlastní jídlo a prát si prádlo. Dostal nabídku, že by mohl hrát florbal se zaměstnanci vězení a šachy s dobrovolníky, což odmítl. Korespondenční studium mezinárodních vztahů na univerzitě v Oslu podle svého obhájce ukončil kvůli špatnému psychickému stavu.
Breivik před soudem prohlásil, že je ve vězení vystaven "mučení" a že by bylo humánnější ho zastřelit. Izolace, ve které žije 23 hodin denně, ho prý činí apatickým, způsobuje mu deprese, bolesti hlavy a nespavost. Kromě toho, "protivné a urážlivé" mu připadají opakované osobní prohlídky, při nichž je často nucen svlékat se do naha. Levné jídlo z mikrovlnky je prý "horší než waterboarding", káva je studená, a tak dále.
Norská justice žalobu a podobné nehoráznosti neodmítla jako zjevně neopodstatněné, ale projednává je v regulérním, několikadenním soudním líčení. Anders Breivik má přece občanská práva jako každý jiný.
"Soud s Breivikem" ve fešáckém kriminále se odbývá za značné pozornosti médií. Obšírně citují z jeho vyjádření; záběry žalujícího zločince, znovu pečlivě oblečeného, s pouty na rukou nebo k nacistickému pozdravu zdviženou pravicí, obletěly svět.
Je to ovšem v principu stejné, jako by Göring a spol. hajlovali do kamer u norimberského tribunálu.
Norská justice dopřává Breivikovi jedno z mála potěšení, která mu zbývají: mediální satisfakci. Vyjádřil se, že myšlenky Mein Kampfu "jsou jediným důvodem, proč jsem dnes ještě naživu". "Jsem oddaným stoupencem národního socialismu od svých dvanácti let a budu za něj bojovat do své smrti," prohlásil ve středu u soudu Breivik, podle svých slov "tajemník strany Nordický stát".
Jsou tu jeho práva na spravedlivé projednání žaloby. A jsou tu práva pozůstalých, práva přátel a známých obětí (potažmo práva kohokoli, kdo se šíleným činem cítí hluboce otřesen). Ptal se jich někdo, jestli chtějí vidět fotky hajlující kreatury, bezostyšně prezentující své zvrhlé názory, beze stop lítosti? Co mají dělat, zalézt před tím někam? Pokoušet se mediálního Breivika nevnímat? Nechat si připomínat staré rány? Pokrčit rameny: svoboda slova je jen jedna, i když jde o nebezpečného hromadného vraha? Tak ať se to šíří, sdílí, lajkuje, s tím nic nenaděláme?
Justiční aranžmá je v tomto případě velmi sporné. Například kamery a fotoaparáty mohly být ze soudní místnosti vykázány, bohatě by stačila kresba.
Sebevědomá demokratická společnost jako by stála na rohu slepé uličky humanity.
