Lyžařka a snowboardistka Ester Ledecká zářila celou sezonu, kterou trochu zkazilo až zranění v jejím závěru. Snowboardistka Eva Samková sice neobhájila titul mistryně světa, ale brala bronz a řadu vítězství ve světovém poháru. Martina Sáblíková po patnácti letech ztratila pozice v rychlobruslení na pět kilometrů, přesto vybojovala medaili na kilometrech třech. Do medailového terče se trefila i biatlonistka Markéta Davidová a stala se mistryní světa na nejdelší trati.
Za povšimnutí stojí, že s výjimkou Davidové jde o ženy, které sportovně rostly samy. Tak trochu mimo systém a navzdory jemu a jeho slabostem.
Solitérnost Ester Ledecké, podporované rodinou, je dostatečně známá. Fakt, že Česko reprezentuje, často působí jako něco, co se při její velmi osobní cestě k vrcholu tak nějak přihodilo.
Eva Samková se "vyjezdila" v prostředí, do něhož se peníze ani jiná podpora nehrnuly. Změnilo se to až po jejím olympijském vítězství - snad ze strachu, aby se neopakoval "efekt Valenta", jehož zlatou medailí z olympijských her v Česku de facto skončily akrobatické skoky na lyžích.
Martina Sáblíková žije patnáct let v bublině trenéra Nováka. To ona je rychlobruslením v Česku, i když se po jejích úspěších na rychlé nože vrhli i další. Jenže její ochota dřít a podřídit se metodám trenéra Nováka je zcela ojedinělá. Vnějškově se podobá "vytváření" atletky Jarmily Kratochvílové trenérem Kváčem.
Jde o symbiotický výkon solitérů, který žádný systém už nedokáže zopakovat a rozvinout, protože stojí na posedlosti vítězstvím, výkonem výkonů, který překoná všechny.
Jsi to, co dokážeš
Společnost zaměřená na výkon má tedy nové ženské vzory, něco jako český ženský sen (jaký gender posedlost výkonem vlastně má, má-li nějaký?). Meritokracie, jak se takové společnosti říká, je v individuálním sportu vlastně absolutně spravedlivá. Kdo vnímá sám sebe především jako výkon, získává zásluhy jen a jen díky svému plánu a jeho uskutečňování, nikoli díky sociálnímu či kulturnímu kapitálu.
Z určitého pohledu se může zdát, že ten, kdo chce uspět, a to nejen ve sportu, ale ve výkonovém světě jako takovém, musí na sebe sama zapomenout a trpělivě se rozvíjet jen jedním jasně vymezeným směrem. Zapomenout na sebe i tak, jak to kdysi udělaly koulařka Helena Fibingerová a běžkyně Jarmila Kratochvílová. A jak nám to v dnes již kultovní hře Koule připomněl dramatik David Drábek.
Stát se budoucím výkonem, obětovat mu celé své fyzické i mentální nastavení, přináší radost i slávu. Ale, jak připomíná Drábek, také melancholickou osamělost sportovce, který po výkonu už není ničím, protože je právě jen výkonem samotným. Proto se také tolik sportovců po konci kariéry neustále vrací zpět a nedokáže svůj starý svět opustit.
Člověk jako projekt
Společnost orientovaná na výkon má sklon chápat osobnost jako projekt, který je řízen, upravován, uskutečňuje se ve fázích a je pak nakonec i prodáván jako kterékoliv jiné zboží. Čerstvé zimní příklady českého ženského snu nabízejí různé podoby této sebetvorby, jež má vedle své sportovní stránky také mediální podobu, kterou pak úspěšní sportovci po konci kariéry umějí - často i musejí - dobře prodat. Tak jako aktuálně například Gabriela (už opět) Soukalová.
Covidová krize nám připomněla, jak životně důležité je, aby společnost zůstávala na mnoho způsobů propojená. Aby komunikovala a nedegradovala jen v množinu solitérů. Příklad úspěšných českých zimních sportovkyň přitom ale odkrývá, že v prostředí zaměřeném na výkon k dosažení vlastní radosti společnost nepotřebujeme - nanejvýš jako zákazníky svého já.
Nezbývá než doufat, že táhlá koronavirová izolace v nás probudí hlad po sdílení, který vyváží odstředivé soustředění na vlastní výkon. Zimní ženský český sen byl na chvíli opravdu krásný, snad po něm přijde šťastné léto.
