Když v roce 2012 přijela německá kancléřka do Prahy, měla na programu i společnou přednášku s českým premiérem. Na právnické fakultě oba promluvili o sjednocené Evropě.
Petr Nečas tehdy přečetl z papíru tragickou řeč, která plně odrážela, jak zmateně se občanští demokraté potácejí mezi platonickou láskou k vzdáleným britských konzervativcům a mocenskou realitou střední Evropy. Pak si vzala slovo Angela Merkelová a sál se probudil. Spatra poděkovala profesoru Zahradníkovi za dobu, kterou s ním strávila, když pod jeho vedením ještě v předlistopadových časech bádala v Praze. A místo výčtu nutných reforem Evropské unie zavzpomínala, jak se vždy zpožďovaly mezistátní rychlíky.
Bylo to vlastně symbolické - s tehdejšími lídry země Petrem Nečasem a Václavem Klausem se absolutně v ničem neshodla, přesto odjížděla v atmosféře přívětivé spokojenosti. Někdejší občanka státu s kružítkem ve znaku ujistila představitele dalších zemí bývalého sovětského bloku, že plně chápe jejich složitý osud a nemíní se příliš montovat do jejich bizarních domácích půtek. Hlavně když se tady bude kupovat hodně německých aut, která jsou vlastně středoevropská, protože se tu do nich vyrábí vše od potahů až po gumičky do stěračů.
Zatímco v mnoha jiných oblastech může nástupce Merkelové přejmout její zvyk vše s úsměvem vysedět (aussitzen), ve vztahu ke střední Evropě si budeme muset zvyknout na změnu. A nejen proto, že nový kancléř nebude mít specifickou postkomunistickou zkušenost. Nýbrž i v důsledku toho, že snaha Angely Merkelové nevšímat si politických absurdit střední Evropy, přispěla k proměně Visegrádské čtyřky v nebezpečné sdružení, jež zkouší, jak moc lze ještě před zbytkem unijního klubu zdiskreditovat někdejší dobré jméno středoevropských zemí.
Šestnáct let jsme z Prahy do Berlína posílali bodré rady, co by tam měli dělat jinak, takže nám nezbývalo moc času na starost o své vlastní věci a přemýšlení o tom, jaká podoba Evropy by pro nás do budoucna byla výhodná. Končící kancléřku bychom nepochybně dokázali o lecčems přesvědčit a získat ji na svou stranu. Teď už to bude jen těžší.
Vše oddalovat a pak rozhodnout
Málokdo už si vybaví, jak se chovalo Německo ve vztahu k nám před Merkelovou. Připomeňme si tedy například atak někdejšího kancléře Gerharda Schrödera. V předvečer našeho vstupu do unie začal s nářkem na to, jak neférovou konkurenci nově přijímané státy přinesou, protože mají příliš nízké daně. Přikyvovat okamžitě začal švédský premiér a spolu s ním další unijní politici. Nevypadalo to dobře.
Pak ale porazila Schrödera ve volbách Merkelová - a nad spory se zavřela voda. Což časem krom jiného vyústilo i ve fakt, že obchod spolkové republiky se zeměmi Visegrádu dosahuje většího objemu než s Čínou.
Výpady ovšem neustaly, jen začaly proudit opačným směrem - do Berlína. Všechny se však pokaždé rozbily o teflonový úsměv kancléřky. Zejména polská vládní elita zkoušela na někdejší obdivovatelku Solidarity kdeco, především za vlády bratrů Kaczyńských. Ale ať už to byly požadavky na válečné reparace, či nulová solidarita při řešení migrační krize, nenechala se nejmocnější žena světa nikdy vyprovokovat k reakci. Ani když se ji při rozlučkové návštěvě Polska pokusil prezident Andrzej Duda urazit tím, že si na ni nenašel čas.
Protože se Angela Merkelová rozhodla středoevropský papiňák nikdy neotvírat, předá jej svému nástupci pořádně natlakovaný: Spor s Poláky kvůli justiční reformě narostl do rozměrů, které už neumožňují vyhnout se velkému konfliktu; maďarské volby evidentně proběhnou na samé hraně svobodné soutěže; a český premiér si v mezičase udělal z evropských fondů osobní tombolu.
Od Nizozemců po Francouze teď jeden evropský stát za druhým začíná stupňovat tlak na to, aby se země střední Evropy přestaly odchylovat od principů právního státu. V Německu naopak klesá ochota region hájit, protože zde momentálně chybí jakýkoli politik, se kterým by se dalo na něčem rozumném dlouhodobě dohodnout.
Někdejší propojení starých a nových členských zemí v socialistických a lidoveckých frakcích europarlamentu se rozpadlo a nahradila jej změť nacionalistických politiků. Tón jim udává Viktor Orbán a dle potřeby čas od času vysílá na neurvalé výpady proti Západu svého užitečného přítele Andreje Babiše.
Soumrak ve střední Evropě
Stačilo by vlastně velmi málo, aby odkaz Angely Merkelové působil jako příliš pragmatický a bezhodnotový. Když nepostupovaly kupředu ani ty nejnutnější unijní reformy, mávla nad tím rukou. Když různě po Evropě rostli lokální autoritáři, přivírala oči. Když si německý byznys poručil geopoliticky velmi problematický plynovod Nord Stream, nechala všechny protesty bez odpovědi.
V opravdu důležitých chvílích se ale nakonec vždy dokázala odhodlat k činu. Ač s Vladimirem Putinem stále udržuje slušné vztahy, po orchestraci sankcí, které Kreml trestají za napadení Ukrajiny, už nikdo nemůže končící kancléřku řadit do širokého tábora německých rusofilů (Russlandversteher). Když havarovala v roce 2011 jaderná elektrárna v japonské Fukušimě, zaštítila extrémně ambiciózní zezelenání německé energetiky (Energiewende). A když padly v roce 2015 pod náporem migrantů veškerá unijní pravidla, rozhodla se na své triko otevřít německé hranice.
Zda to bylo správné, ukáže až čas. Sama kancléřka o tom jistě ještě mnohokrát popřemýšlí, když si bude pod Karlovým mostem inkognito pochutnávat na řízku a zapíjet ho pivem, jak je jejím dobrým zvykem.
Klíčové úspěchy jí často padaly do klína proto, že ji nikdo nepovažoval za mocenskou hrozbu. Jakkoli je jinak její domovině taková role přisuzována. Jen díky tomuto kontrastu se Angele Merkelové podařilo prosadit i věci jinak sotva představitelné. Příkladem budiž instalování Ursuly von der Leyenové do čela Evropské komise. Přesvědčit ostatní, aby souhlasili s tím, že se šéfem unijní exekutivy stane Němka, nelze nepovažovat za mistrovský kousek. Ničemu jinému ale za tento úspěch Angela Merkelová nevděčí víc než faktu, že ji nikdo nepodezřívá z přílišné mocichtivosti.
Tento specifický merkelismus, v němž se unikátně snoubí německá poválečná zdrženlivost, velmi neimperiální povaha střídmé protestantky i vliv jejího politického učitele Helmuta Kohla, takto mistra v oddalování rozhodnutí, je však u konce.
Místo nekonfliktní politiky se od nejvlivnějšího člena evropské sedmadvacítky nyní čeká jasné slovo v mnoha zaseklých věcech. Na odpověď například naléhavě čeká otázka, jak to bude dál s eurozónou, jak s disciplinací Viktora Orbána a dalších autoritářů, i nakolik jednotně bude napříště unie vystupovat vůči světovým mocnostem. Ať klíče od berlínského kancléřství dostane socialista Olaf Scholz, křesťanský demokrat Armin Laschet, či někdo úplně jiný, lze vsadit na to, že bude v mnoha ohledech ostřejší než jeho předchůdkyně.
Angela Merkelová jistě dobře ví, že její doba je u konce. Sice neopakovatelnou souhrou okolností odchází na vrcholu své popularity, sama ale nepochybně tuší, že ta je spíše příznakem strachu z nejisté budoucnosti než lásky k někomu, kdo začal dirigovat evropskou politiku v roce 2005. Soumrak Merkelové (Merkeldämmerung) je sice vskutku monumentální, ale obsahuje v sobě už i zárodky příštích těžkostí. Česku i celé střední Evropě nastávají komplikované časy.
