Někdejší dvojnásobný ministr financí a předseda KDU-ČSL i TOP 09 Miroslav Kalousek se rozloučil jako chlap: "Já jsem mimořádně vděčný osudu, že tohle je moje poslední štace." Jenže to bylo v roce 2008, kdy oznamoval, že po odchodu z vlády s politikou sekne. O dvanáct let později tedy není třeba se nějak zvlášť obávat, že by zrovna ten aktuální konec myslel extra vážně.
Své postupné odcházení Miroslav Kalousek umně režíruje už od minulého roku. Nejprve oznámil, že nebude kandidovat do sněmovny, nyní rezignoval na post poslance s absurdním vzkazem voličům, že už nebude do konce volebního období hájit jejich zájmy. Lze jen doufat, že si z toho nevezmou příklad další dosluhující poslanci.
Cíle ale bylo dosaženo. Ač jde o rezignaci opozičního poslance, která na současném rozložení sil vůbec nic nemění, není snad nikdo, kdo by za expředsedou TOP 09 nezamáčkl slzu. Ze vzpomínek na jeho hulvátské výstupy se najednou stává stesk po "inteligentním humoru". Nevybíravé přisprostlé sněmovní potyčky se rázem jeví jako součást důstojné historie českého parlamentarismu. A dlouhodobý reálný úpadek TOP 09 náhle vypadá jako úspěšný odboj proti premiérovi jen proto, že se politickému matadorovi ve virtuálním prostoru dařilo sbírat vydatné porce srdíček a zdvižených palců.
Nikdo jistě nemůže Miroslavu Kalouskovi po dvou dekádách aktivity upřít osobní mocenský úspěch. Ale pokud politik - alespoň na čas - končí, je nutné hodnotit především jeho přínos zemi. A ten není velký.
Nechme protentokrát stranou dílčí kauzy, které jsou mu přičítány tu neprávem (padáky), tu zcela oprávněně (videoloterijní terminály). Na důležité detaily těch případů si už stejně prakticky nikdo nevzpomene. Po Kalouskovi ale v politice zůstane i několik mimořádně chybných politických rozhodnutí, jejichž stíny se se zemí táhnou dosud.
Antikomunista, jen když nepotřebuje KSČM
Na legitimizaci komunistů se po Listopadu svorně podílela spousta politiků, nicméně právě čerstvý exposlanec mezi nimi má čestné místo. Jeho pokus sestavit v roce 2006 s Jiřím Paroubkem vládu ČSSD a KDU-ČSL podporovanou komunisty říká o Kalouskově stylu úplně všechno. Nejen to, jak vysokou hru je schopen hrát, ale i jak pečlivě následně režíruje svoji verzi toho, co se vlastně seběhlo.
Letitým opakováním byl schopen vymodelovat příběh, že vůbec s KSČM vládnout nechtěl, jen musel rozbít oligopol ODS a ČSSD po patových volbách. Ve skutečnosti už několik dnů před klíčovou dohodou od lidovců zaznívalo, že by s Paroubkem šlo vládu vyjednat, a Kalousek nedělal nic partyzánského, protože měl od celého předsednictva strany zplnomocnění.
Ne vždy ale účel dokáže posvětit prostředky napořád. Jakou sílu má takový precedent v politice, se ukázalo třeba v roce 2017, když normalizační komunista Andrej Babiš odvracel ataky na své spřeženectví s KSČM tím, že to není přece nic nového, když toleranci vlády už nabízeli komunistům před lety Kalousek s Paroubkem.
Ve službách Zemana a Klause
Často se teď lze dočíst, že Miroslav Kalousek byl v české politice svým významem jen půl kroku za velkou trojkou Havel, Klaus, Zeman. Pravdou je, že někdy byl spíš o půl kroku před nimi, aby režíroval události.
Miloš Zeman je dnes pro něj úhlavním politickým nepřítelem, ale po většinu času si oba velmi dobře rozuměli. Menšinová Zemanova vláda by v roce 1998 jen těžko přežila, kdyby její první rozpočet vedle komunistů ochotně nepodpořil tehdejší ekonomický expert lidovců Kalousek.
Z padlého předsedy ČSSD, který ostudně nezvládl porážku v prezidentské volbě a stáhl se na Vysočinu, pak udělal opět významnou figuru - ano, Miroslav Kalousek. To on za ním na chalupu často jezdil, protože Zeman držel pod krkem odpadlé poslance ČSSD, kteří zase drželi pod krkem Topolánkovu vládu, v níž Kalousek řídil finance.
Ještě pozoruhodnější vliv měl na kariéru Václava Klause. Od té doby, co je velkým podporovatelem Evropské unie a eura, nemůže přijít Klausovi na jméno. Ale v roce 2008 pro něj inženýroval znovuzvolení prezidentem, když zajistil hlasy části lidovců. Ještě v roce 2015 v anketě o nejzajímavější knihu roku jmenoval Klausův spisek Velcí ekonomové jsou mou inspirací. Stará přátelství zjevně nerezaví, ani když si založíte novou proevropskou stranu.
Promarněný reformní étos
Největší okno příležitosti zazářit v české politice se pro Miroslava Kalouska otevřelo na přelomu dekády. Nespokojenost se sociálně-tržní orientací lidovců, ke kterým vstupoval ještě za časů Národní fronty, přetavil do vzniku nové, pravicové a konzervativní strany TOP 09.
Poptávka byla nakonec větší, než si vůbec mohl s Karlem Schwarzenbergem pomyslet, a v roce 2010 se rok stará strana stala po sněmovních volbách silnou partají, jež dokázala získat hlasy 16,7 procenta voličů. Úvodní étos hlubokých a radikálních reforem zdravotnictví, penzí, školství, daní a dalších oblastí však skončil tristně. Kalousek často odkazuje na dopady finanční krize, ale většina věcí byla tragická i bez ní. Působení Jaromíra Drábka na ministerstvu sociálních věcí nejen skončilo, ale celou dobu i probíhalo naprosto děsivě.
Dvojnásobné ministerské angažmá dnes tak opěvovaného politika přineslo minimum smysluplných reforem a spoustu chyb. Některé zcela úmyslné (již zmiňovaný průšvih s herními videoterminály), někdy jen způsobené nedostatkem erudice (naprosto nesmyslné rušení daňové slevy pro pracující důchodce). Důraz na spoření na špatném místě přinesl Česku unikátní druhou recesi v době, kdy zbytek Evropy už dávno ekonomicky rostl.
Nezvládnutá krize je nakonec vždy drahá. Ta aktuální koronavirová například ukazuje, jak je těžké kritizovat vládu za nepromyšlené kroky, když z minulosti bohužel neexistuje lepší precedent.
Tradice, Občas Populismus
Až historie rozhodne, odkdy se začne psát etapa neukotvených populistických stran, které schvátily Česko po roce 2010. Možná až od ANO, ale možná už od formací jako Věci veřejné nebo právě TOP 09. Malé strany bez regionálního zázemí se silnými vůdci a propracovaným protestním marketingem - někdy punkovým čírem, jindy vykřičníky.
Když Andrej Babiš na počátku své vládní kariéry ještě hledal svůj humpolácký styl vyjadřování, v roce 2014 po jedné sněmovní hádce s Kalouskem utrousil: "Seš fakt dobrej, ještě se musím učit." Postupně oba dva známí z tenisu dotáhli k dokonalosti svoji mediální antipatii, která ve skutečnosti vůbec není tak velká, ale na jejich voličské skupiny dobře zabírá.
Jenže být ostrý a výrazný stačí na osobní známost. Na vedení strany už často ne. Zpětně se ukazuje jako velká chyba, že úspěšný zakladatel TOP 09 podlehl dojmu, že by mohl stranu někdy řídit. Místo aby našel nějakého populárního a netoxického nástupce Karla Schwarzenberga, vzal to v roce 2015 sám.
Úspěšné osobnosti jako Leoš Heger ustoupily do pozadí, nové nepřišly. A Kalousek navíc ztratil i starostenský podvozek strany. Výsledkem jeho vedení byl jen velmi těsný vstup do sněmovny a nakonec potupné nahrazení bývalým místopředsedou ODS Jiřím Pospíšilem.
Z někdejší ambiciózní reformní partaje s konkrétním programem se stala jen hlasitá strážkyně hodnot bez jakékoliv konkrétní politické nabídky.
Lepší pozdě nežli později
Velmi pragmatická osobnost Miroslava Kalouska s neomylným mocenským čichem dobře ilustruje, jak se politika v posledních letech proměnila. Když cesta k úspěchu znamenala být centristickým expertem, byl Kalousek lidovcem. Když doba chtěla pravicové reformátory, založil TOP 09. Když se začali poptávat strážci demokracie na sociálních sítích, začal se balit do tibetské vlajky a usilovně sbírat srdíčka na Twitteru.
Ta poslední role byla a je u někdejší vlivné sněmovní persony, jež mnohdy dokázala dobře připraveným návrhem strhnout koalici i opozici ke změnám zákona ve prospěch občanů Česka, skoro až smutná.
Je jenom dobře, že si Miroslav Kalousek po těch letech dá oddech. Má jistě ještě dost politického kapitálu, aby se vrátil a stal se třeba senátorem za nějaký pražský obvod. Ale zároveň jistě platí i to, čím už v roce 2008 velmi realisticky odůvodňoval svůj tehdejší avizovaný odchod: "Už nikdy nebudu lepší, než jsem. Teď jsem v extralize. To už nikdy nebudu a je lepší skončit v extralize než v krajském přeboru."
