Podle zatím neoficiálních zpráv se má novým guvernérem ČNB stát její dosavadní řadový radní Aleš Michl. Ač to dlouho vypadalo, že hlavním prezidentovým favoritem je jiný prezident, šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, okolí nakonec churavějící hlavu státu přesvědčilo k výběru letitého poradce Andreje Babiše.
Na první pohled to může působit jen jako Zemanova tradiční favorizace kandidátů se silným názorem, kteří umějí provokovat a neštítí se politiky. Na počátku prezidentského mandátu mu pár takových nominací i vyšlo. Svého někdejšího vládního kolegu Pavla Rychetského v roce 2013 podržel v čele Ústavního soudu. V roce 2016 pak jmenoval guvernérem centrální banky dalšího svého spřízněnce Jiřího Rusnoka.
U obou Zemanových přátel ale rychle zafungoval "Becketův efekt" - odpovědnost v nových institucích byla tak velká, že okamžitě nadřadili zájem o jejich dobré fungování nad vazbu k prezidentovi. Vztah Rychetského se Zemanem postupně zcela zkrachoval. Rusnok se jej sice snažil udržovat, ale v klíčových věcech se podle názorů hradního pána neřídil. Když se tak nyní hlavu státu snažil přesvědčit, že ČNB by prospěla kontinuita, kterou by po jeho odchodu z čela zajišťoval některý z dosavadních viceguvernérů, oplatil mu Zeman stejnou mincí - rozhodl se posunout výše člena rady, s kterým se Rusnok neshodne vůbec na ničem.
A že by zamýšleného nominanta opět přemohl duch někdejšího canterburského arcibiskupa Thomase Becketa, je tentokrát prakticky vyloučené. Michl v radě centrální banky zasedá už od roku 2018 a po celou dobu konzistentně nerespektuje snahu ostatních šesti kolegů tlumit na veřejnosti vzájemné rozpory, mluvit alespoň trochu jedním hlasem.
Přepřahání do protisměru
Kdyby byl v zemi klid a největší dilema by pro obyvatele představoval výběr letní dovolené, radikální proměna vedení České národní banky by nemusela s výjimkou pár expertů nikoho zas tak moc zajímat. Klidné časy jsou ale v nedohlednu. Válka na Ukrajině, opouštění surovinových dodávek z Ruska, rozpočtové schodky i rozpouštění covidových úspor se slily v jedno velké inflační rodeo a do léta tak mohou ceny vystoupat i o 15 procent ve srovnání s loňskem. To není situace, kterou by mohli centrální bankéři jen tak vysedět.
Ač může člověk při sledování médií získat dojem, že vývoj inflace mají v rukou především vládní politici, leží reálně hlavní díl odpovědnosti na strážci měnové stability, tedy na ČNB.
A její sedmičlenné vedení je už od minulého léta celkem viditelně rozdělené do dvou táborů. Většina v podobě pěti členů, včetně dosluhujícího guvernéra, se kloní k názoru, že i když s některými drahotami v podobě ceny plynu či ropy nic moc nenaděláme, je třeba krotit alespoň poptávkové tlaky. Lapidárně řečeno to znamená zdražovat pomocí úroků peníze, tedy půjčky.
Tato pětice radních proto postupně v minulých měsících dohnala základní sazbu na nejvyšší úroveň od roku 1999. Aktuálně činí 5,75 procenta, a pokud by stávající parta nadále ovládala palác na pražských Příkopech, asi by to číslo ještě nějakou dobu pomalu rostlo.
Proti takovým záměrům dlouhodobě stojí dvojice radních tvořená Oldřichem Dědkem a právě Alešem Michlem. Ti jsou přesvědčeni, že další vystupňování sazeb už hrozí zničit zdejší na export zaměřenou ekonomiku, jež se bez levných úvěrů neobejde. Zatímco ale profesor Dědek jen tu a tam kultivovaně promluví o svém pohledu, radní Michl chrlí na veřejnosti v kulometné kadenci další a další ostré bonmoty, často i protikladné.
To možná baví obdobně naladěného prezidenta Zemana, je ale nepředstavitelné, že by s takovým přístupem bylo možné vybudovat v radě centrální banky nějakou stabilní většinu, čitelnou pro trhy i domácí publikum. Což je jeden z nejdůležitějších úkolů orgánu.
Proti všem
Jestliže ještě na počátku roku byla debata o vlivech nákladové a poptávkové inflace relevantní, teď už taková být přestala. Jistě je dobré dbát na to, aby ČNB neposílala českou ekonomiku do zbytečné recese, ale pohled za hranice rychle ukáže, že úrokové míry už dnes rostou prakticky po celém světě. Ve střední Evropě letí vzhůru nejen u nás, ale i v Maďarsku či Polsku. Nikdo si nechce doma nechat rozjet inflaci tak, jako se to nyní podařilo tureckému vládci Erdoganovi.
Je pravda, že nesourodá eurozóna sice ještě s navyšováním sazeb vyčkává, protože i když inflace v některých zemích již notně volá po ochlazení, jih se zatím vyšším mírám urputně brání. Americký Fed se však už do úrokového sprintu přidal, a to velmi svižně - o půl procentního bodu, což je nejvyšší skok za posledních 22 let.
Většina mainstreamových ekonomů navíc kritizuje, jak dlouho Spojené státy s tímto krokem vyčkávaly. Vlivný britský týdeník The Economist k tomu uveřejnil nedávno karikaturu, na níž si na stodolarové bankovce Benjamin Franklin jen nevěřícně zakrývá oči, protože jeho vlast trápí největší inflace za poslední čtyři dekády.
Razit za takové situace v Česku politiku co nejnižších sazeb téměř s jistotou znamená pozvat sem inflaci "na věčné časy". Pomoci by to snad mohlo firmám, jako je Agrofert, kterým by to citelně snížilo náklady na obsluhu obřího dluhu, rozhodně by to ale nijak neprospělo republice.
Euro z donucení
Nejhorší zprávou ovšem je, že s případným jmenováním Michla guvernérem nemusí nic skončit. Je nepravděpodobné, že by Zeman jmenoval šéfem instituce někoho s menšinovým názorem jen proto, aby byl dál svými kolegy přehlasováván. V této souvislosti stojí za připomínku, že v červenci končí mandát také viceguvernérovi Tomáši Nidetzkému, kterého by Rusnok rád viděl jako svého nástupce. Místo toho se ale dotyčný nejspíš bude muset poroučet. Stejně tak může skončit další člen zmiňované "jestřábí" pětky Vojtěch Benda. Kdyby prezident na jejich místa dosadil úrokové "holubice", získal by Michl v radě většinu čtyř hlasů. Ta by se navíc mohla po Novém roce ještě zvětšit, protože Zeman před koncem mandátu může obměnit ještě další dvě místa v radě.
Pokud Michl nezmění své názory na měnovou politiku, čeká nás cesta někam do Ankary, která proti vysoké inflaci bojuje inflací ještě vyšší. A nebyl by to nejspíše důsledek jediný. Ač se nyní bankovní rada hodně pře, drtivá většina (až na Oldřicha Dědka) nijak zvlášť netouží po rychlém přijetí eura. Kdyby ovšem měnová politika v příštích letech spektakulárně selhala, lze čekat, že obliba koruny začne rychlým tempem klesat a podniky i lidé začnou své zraky stále silněji stáčet směrem k sice jistě nedokonalé, ale přece jen stabilní a předvídatelné eurozóně.
Byla by to škoda. K euru je výhodné se připojovat coby sebevědomá ekonomika po sérii dobře zvládnutých sociálních a ekonomických reforem tak, aby společné platidlo už jen zafixovalo úspěchy i zdejší tradici dobře spravované měny. Teď reálně hrozí, že k němu budeme v nepříliš vzdálené budoucnosti spíš potupně prchat, protože se jeden prezident na závěr svého mandátu rozhodl jen tak pro legraci zničit léta pečlivě budované a rozvíjené renomé České národní banky.
