Heslo očkovací kampaně „Udělejme tečku za koronavirem“ bylo špatné. Nyní to už můžeme celkem s jistotou říci. Vytvořilo ve společnosti dojem, že tímto jednoduchým úkonem se navrátíme do normálního života. To je ovšem možné až s vysokou mírou vakcinace, jaké dosáhli ve Skandinávii, Beneluxu či Portugalsku.
Nic toho se Česka netýká, ale chybně zvolený slogan utvrdil národ, že další vlna covidu už zasáhne jen neočkované a o přežití se bude rozhodovat na individuální úrovni. Je to nebezpečná mýlka, kterou v té nejhloupější podobě na sociálních sítích reprezentuje tweet „Neočkovaní neumírají dostatečně rychle“.
Všechny zamýšlené restrikce vůči neočkovaným - od placení testů až po jejich lockdown - přehlížejí zásadní celospolečenský aspekt. Než se tito lidé odhodlají (pokud vůbec) proceduru podstoupit, může na řadě míst nemocniční péče znovu zkolabovat ke škodě úplně všech.
Místo tečky jsme zatím za covidem dokázali napsat maximálně čárku a nyní potřebujeme robustní strategii, jež v první řadě najde cestu ke stovkám tisíc neočkovaných seniorů, kteří dnes už zase plní JIP. Nedává také smysl, že těm, kteří očkování z nejrůznějších důvodů odmítají, není umožněno, aby svou bezinfekčnost prokazovali dostatečným množstvím protilátek. A chybí i funkční regule pro školy a firmy, které by se podle potřeby vždy měnily pouze co do intenzity, nikoliv prakticky každý týden od základu.
Nic z toho bohužel stále není ani na obzoru, rychlý pokrok lze zatím zaznamenat jen v počtech nakažených. Českem tak začíná protékat řeka smutně podobná té loňské.
Nikdo to tu nepřežije
Aktuálně vyhlášená opatření jsou zcela bezzubá, postrádají obecnou srozumitelnost a ve výsledku jen snižují šanci na to, že je společnost vezme vážně. Jeden příklad za všechny: místo vymýšlení komplikovaných a nelogických pravidel pro restaurace, kde ochranu dýchacích cest chvíli mít máte a chvíli nemusíte, by nepochybně bylo úspěšnější neúprosné dozorování respirátorů ve velkých podnicích a dopravě.
Samostatnou kapitolu představují školy. Že zůstaly otevřené, je prakticky už jen mýtus. Oficiálně ano, ale vzhledem k nárůstu případů a nízké proočkovanosti studentů je pomalu už každá druhá třída v karanténě. V nejpostiženějších krajích pak už prakticky došlo na školní lockdown.
Pokud si za této situace ještě lidé budou muset od listopadu začít platit preventivní testy s krátkou dobou platnosti, dostane se nejspíš Česko opět na první stránky světových médií. Opatření, od něhož si ministerstvo zdravotnictví slibuje zejména větší tlak na neočkované, má v reálu především potenciál znovu přetížit nemocnice v nejhůře postižených regionech a přivést je opět na hranu kolapsu.
Odvolávám, co jsem odvolal
Vytáhnout do boje proti neočkovaným je v této situaci samozřejmě lákavé. Jen si vzpomeňme kupříkladu na Francii, kde prezident v červenci zavedl covidpasy a během 24 hodin se přihlásilo k očkování milion žadatelů. Podobné skoky zažila pak Itálie a další státy s represivnější covidovou politikou, i u nás nakonec hrozba zpoplatnění testů trochu hýbla zájmem o vakcíny.
Nicméně je to přístup, který popírá dlouhodobou evropskou rétoriku a slib, že očkování zde nikdy nebude vnucované. Navíc je k dispozici příklad mnoha zemí, které v kritických věkových kategoriích dokázaly naočkovat všechny, aniž by to bylo na povel. Inspirativní je především Portugalsko, kde vakcinaci dostal na starost nepolitický viceadmirál Gouveia de Melo, jehož hodnověrným a přesvědčivým výzvám lidé rychle uvěřili. Výsledkem jeho úspěchu tak je nejen proočkovaná, ale i nerozdělená společnost.
V Česku dnes stále žije 350 tisíc vakcínou nechráněných seniorů. Velká část jich přitom jistě nepatří mezi militantní antivaxxery, jen je prostě ještě stále nekontaktovala státní logistika, která sestává z příslušného praktického lékaře a dostupného mobilního očkovacího týmu.
V mladších kategoriích by pak mohla sehrát pozitivní roli změna kampaně. „Tečka“, která slibuje především individuální ochranu, evidentně nezabírá. Pokud by ale stát vrátil před oči nastupujících generací riziko, že by také mohly z laxnosti přivést ke hrobu svou babičku, mohly by začít uvažovat jinak.
Poučení z Rakouska
Když nový rakouský kancléř Alexander Schallenberg pohrozil lockdownem pro neočkované, ozval se z Česka nepřeslechnutelný potlesk a výzvy k následování. Jenže v alpské republice to má být až poslední instance po sérii logických a promyšlených opatření. Už měsíce je tam například dokážou rozrůzňovat podle epidemiologického rizika regionu. Umíme snad ale v Česku zavést přísnější restrikce v kritickém Moravskoslezském kraji, aniž by postihly třeba stále relativně bezpečný kraj Liberecký? Ani omylem.
Dokážeme ve školách a na pracovištích vymáhat pravidla jako v Rakousku, kde je běžné, že se lidé všude prokazují testem či očkováním a nikoho to nepřekvapí a nikoho to nezdrží? Ani omylem.
Zatímco v Rakousku převládl pocit, že po proočkování 65 procent populace se dostalo na samu mez, jíž lze dosáhnout pozitivní motivací - a uvažuje proto tváří v tvář nové vlně o dalších krocích -, v Česku jsme se zasekli už na 57 procentech a hned začínáme pošilhávat po společensky velmi problematických restrikcích, aniž bychom předtím vyzkoušeli všechno.
Jako by nám mentalita individualistické „tečky“ zatemnila mozek, považujeme každého neočkovaného automaticky za militantního odpírače, i když jde třeba jen o osamělého seniora někde na periferii, který se bez vysvětlení a pomoci okolí k očkovací látce prostě nedostane. Důraz na osobní odpovědnost u nás mutuje v nebezpečné společenské sobectví.
