Občanská demokratická strana jde ve svém programu Zjednodušme to! na dřeň. V Ústeckém kraji, kde je předvolební vymezení vůči lehkoživkům svatou povinností každého řádného kandidáta, přichází s heslem: „Sociální dávky za práci.“
Snad předejdu nedorozumění, když dodám, že si slogan vysvětluju jako zhutněnou verzi toho, co už tu víckrát bylo: „Vezmeme sociální dávky těm, kdo odmítají pracovat.“ (Billboardy s Petrem Nečasem, 2010.) „Sociální dávky potřebným. Ne těm, kdo je zneužívají.“ (Billborady s Miroslavou Němcovou, 2013). A tak dále, dala by se vzpomenout primátorka Řápková a jiní. Mobilizaci proti lenochům, kteří tyjí z práce poctivých lidí, má ODS v genech, pokračuje v ní i letos.
Blíže neupřesněné sociální dávky „za práci“, tedy jako jakási výměna nebo odměna za vykonanou práci, jsou nesmysl. Sociálních dávek je mnoho a pobírají je i ti, kdo v životě nepracovali, protože pracovat – ve smyslu chodit do zaměstnání – zkrátka nemohou, z objektivních důvodů. Tohle zjednodušení se nepovedlo.
Příklad z ODS – na stejnou notu by šlo najít ještě mnohem horší, ale ODS je důležitá a seriózní strana, kterou stojí za to se vážně zabývat – ilustruje tón celé volební kampaně. Příživníci, co místo práce berou sociální dávky, jsou v ní vykreslováni hned jako nepřítel číslo 2, po apokalyptickém triumvirátu islám-migranti-teroristé.
Na rozdíl od protagonistů imaginární islamizace, které je třeba zastavovat v tom kterém kraji, jsou ovšem „povaleči“ reálně přítomni. Pro voliče není těžké si je představit, však-vy-víte-koho. Hněv vystavěný na nepříteli číslo 1 se tak částečně přesměrovává na nepřítele číslo 2. To samozřejmě nelze vyčítat ODS a jen těžko jediné konkrétní straně nebo politikovi: jde o hněvivou atmosféru ve společnosti jako takovou, míru rozrušení a vzedmuté nesnášenlivosti, na které se podílí leckdo a leccos. Politici ji buď jen čtou a přizpůsobují se jí, nebo mají i aktivní podíl.
Tenhle stav je jako bouřka, která hledá hromosvod k vybití. Jak řečeno, lidé na sociálních dávkách tu na rozdíl od minima muslimů a uprchlíků fyzicky jsou, je jich hodně. Jejich stigmatizace je tím nebezpečnější.
Ale ano, slyším námitku: my přece nemáme nic proti lidem, co pobírají dávky, proti těm slušným, my jen nechceme, aby si pro podporu jezdili taxíkem a místo shánění práce leželi doma na gauči. Aha. A jak v tom předvolebním kraválu chcete obě skupiny rozlišit a každého zařadit do té správné, kam patří? Jak je od sebe s jistotou rozeznáte – ty potřebné a ty nepotřebné? Vidíte každému do kuchyně a do peněženky? Vždyť dokonce ani „ježdění pro dávky taxíkem“ ještě nemusí znamenat nezvratný důkaz, že dotyčný dávky zneužívá…
Zjednodušení je v tomto případě vyloženě na škodu. Nejen těm, na kterých nespravedlivě ulpí nálepka „lehkého života na dávkách“, ale i samotnému řešení problému sociálních dávek, který žádné prosté, do volebního hesla zformulovatelné řešení nemá.
Je zajímavé, jak se kult „makání“ zdaleka neomezuje jen na politický mikrosvět Andreje Babiše. S protikladem „ti, kdo poctivě pracují“ versus „zneuživatelé sociálních dávek“ pracují před volbami skoro všichni. Divení „jak to, že nejste v práci“ bylo u Babiše možná autentičtější než u jiných, ale politická linie je daná napříč spektrem: náš volič, to je ten slušný pracující – ne „oni“.
Ano, pracujících je většina, nepracujících „lenochů“ výrazná, ale leckoho rozčilující menšina. Politici reagují na poptávku „něco s tím udělejte“. Na volebních plakátech, a proto (už dlouho) neúspěšně.
Naznačovat, že ti, co nepracují, jsou podezřelí (při minimální nezaměstnanosti je to o to snazší), ukazovat prstem, možná funguje v kampani. Trefit se do rozčilení nad „příživníky“, prezentovat harmonii volební poptávky s nabídkou, je asi tak tisíckrát snazší než stav změnit.
Kromě toho, lenoši ve společnosti vždycky byli, jsou a budou, někteří z nich i na podpoře; bylo by fér, kdyby to politici voličům přiznali. Pokud nechtějí zavést pracovní tábory.
