Kdyby se někdy pořádala soutěž o nejvzácnější kout české přírody, někde hodně vysoko by se umístilo podivné a skoro neznámé místo.
Na soutoku Dyje s Moravou se rozkládá trojúhelník opuštěné krajiny, jehož strany tvoří obě řeky a městečko Lanžhot. Pokud je u nás konec světa, najdete ho zde. Po obou odvěsnách se táhne státní hranice. A hlavně na území velkém jako čtvrtina Krkonoš nestojí jediná obec. Vlastně se odtud nedá jet jinam než nazpátek.
V Česku lze najít pustá místa v horách, ale uprostřed vyhřáté a úrodné moravské nížiny? Podivuhodná krajina, pro kterou se vžilo jméno Soutok, se utvářela po staletí. Prakticky se tu nedalo bydlet, protože niva mezi dvěma volně tekoucími řekami se často ocitala pod vodou a proměňovala se v nekonečný močál. Vznikl tak kraj, jaký u nás nemá obdobu.
Tam na Soutoku
Nekonečné lužní lesy občas střídají rozlehlé louky, na nichž stojí obrovské staleté duby. Jsou protkané hustou sítí slepých ramen a kanálů, tůní nebo močálů. Říčka Kyjovka, která se cestou k Dyji klikatí zhruba prostředkem Soutoku, místy vypadá jako nefalšovaný pralesní tok.
Placatost krajiny asi nejlépe vystihují naplavené duny, takzvané hrúdy. Nepředstavujte si žádné písečné hory: bývají docela ploché, měří nanejvýš pár metrů navíc a vyvýšený terén často na první pohled není ani znát. Nepatrný rozdíl ale stačí k tomu, aby je ochránil před povodní. Proto močál najednou přerušuje suchá stepní vegetace. Sousedství rozdílů posiluje svébytný charakter krajiny.
Prohřátý, rozmanitý a liduprázdný cíp země neformálně nazývaný Moravská Amazonie umožnil, aby Soutok obydlila neopakovatelná příroda. V Česku je hlavním útočištěm vymírajících rarohů nebo orlů královských. Na monumentálních starých stromech si staví hnízda také orli mořští, luňáci a čápi černí i desítky čápů bílých. Močálovitá místa na jaře rozkvétají bledulemi letními a kosatci žlutými, zatímco trochu sušší části lesa pokrývají koberce sněženek, ladoněk a dymnivek, sasanek nebo orsejů. Mezi kvítím v mokrých loukách se skrývají vzácné orchideje.
Domov tu mají čtyři pětiny tuzemských druhů ryb - a každý pátý z nich žije z celého Česka pouze tady. Lesní říčky jsou útočištěm ledňáčků a velké populace bobrů. Staré listnaté lesy obývají strakapoudi, netopýři a stovky druhů brouků včetně vzácných roháčů či tesaříků, zlatohlávků a krasců. Před dvěma lety tu vědci našli nový druh, o jehož existenci nikdo na světě dosud neměl tušení.
Soutok ale není divočina jako šumavské slatě nebo krkonošské doly. Lidé tu sice nemohli soustavně pobývat, ale po tisíciletí do krajiny přicházeli, pracovali v ní a přetvářeli ji. Do lesů se chodilo na dřevo a pásl se v nich dobytek. Rozlehlé květnaté louky vznikly pravidelným sečením. Zdejší živý svět svorně utvářela divoká příroda ruku v ruce s lidskou činností.
Dvě rány
Během poválečných desetiletí ale dostal dvě velké rány: jednu nenápadnou a rychlou, druhou nápadnou a pomalou.
V polovině 70. let došlo k regulaci Moravy do umělého kanálu. Proto v říční nivě poklesla hladina podzemní vody a lužní les doslova usychá. Novomlýnské přehrady o dekádu později také přerušily každoroční záplavy, jež krajinu formovaly. Místní lesníci jako kompenzaci vybudovali důmyslný systém kanálů, který umožňuje v lese dělat umělé povodně. Ani ten však nestačí plně nahradit nedostatek vláhy.
Navíc se během minulých desetiletí proměnilo lesní hospodaření. Skončila tradiční těžba dřeva, jež za sebou zanechávala pestrou mozaiku větších a menších stromů, řídkých a slunných lesů, které přitahovaly bohatou faunu. Namísto ní začaly vznikat velkoplošné paseky, které se rozorávají, takže za své berou zbytky sněženek a ladoněk. Posléze se vykácená plocha plošně osází řádky stromků. Postupně proto ubývá starých stromů a vznikají monotónní porosty mladé výsadby.
Na počátku 90. let se mluvilo o národním parku, který by pečoval o lužní lesy podél Dunaje, Moravy a Dyje. Nakonec ho však zřídili jen v Rakousku. Slováci si vytvořili alespoň chráněnou krajinnou oblast.
Na českém Soutoku je ale dodnes jenom několik miniaturních rezervací, které dohromady chrání pouhopouhá dvě procenta neopakovatelné krajiny. Pozoruhodný paradox: drtivá většina jedné z nejpodivuhodnějších a nejbohatších částí české přírody nepodléhá skoro žádné oficiální ochraně. Nic proto nebrání pomalé, ale soustavné přeměně na čtverce uniformního lesa.
Snaha o ochranu je příběhem o desetiletích marnosti. Pravidelně končila v klinči mezi ministerstvy zemědělství a životního prostředí. Proto je možné považovat za doslova průlomovou dohodu, k níž koncem roku došly státní lesy s úředníky Agentury ochrany přírody a krajiny. Pro začátek se obě strany domluvily, jak se bude o lesy pečovat v příští dekádě. Skončí paušální holosečné kácení a postupně ho nahradí obnova rozmanitých porostů.
Stalo se zítra
Je to provizorium na jediné desetiletí, ale dává čas na další jednání. Aby se tu přírodě dařilo, není třeba Moravskou Amazonii přeměnit v deštný prales. Lidé zdejší svět utvářeli od nepaměti. Koneckonců na severním okraji kdysi stávalo velkomoravské hradiště Pohansko, které se na krajině určitě podepisovalo velmi viditelně.
Státní ochrana přírody navrhuje, aby menší část - dohromady několik čtverečních kilometrů - byla ponechána divoké přírodě podobně, jako tomu je už od první republiky v malém kousku pralesa, který chrání národní přírodní rezervace Ranšpurk. Péče o velkou většinu Soutoku by pak měla dál zahrnovat těžbu dřeva, ale více se přiblíží tradičnímu hospodaření, jaké ji tvořilo po stovky let a dávalo domov bohaté fauně i flóře.
Některé šrámy se asi nepodaří napravit - především kanalizované koryto Moravy se mezitím stalo česko-slovenskou mezinárodní hranicí, takže obnova meandrů patrně nepřipadá v úvahu. Pokud ale na čerstvou dohodu navážou další kroky, většina neopakovatelné krajiny by se mohla postupně vracet k obrazu, jaký měla po staletí.
Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
