Ankarský vládce se zase jednou postaral o výživné titulky, když se nechal slyšet, že není nakloněn vstupu dvou severských zemí do NATO. Prý proto, že podporují teroristické organizace, za něž Turecko (včetně současné opozice) považuje v první řadě kurdskou guerillu PKK, která proti němu už od roku 1984 bojuje všemi prostředky.
Erdoganova definice "terorismu" je ovšem dosti bezbřehá, jak nejnověji ukazuje například doživotí pro Osmana Kavalu. Podnikatel a filantrop jej dostal navzdory verdiktu Evropského soudu pro lidská práva, že jeho čtyřleté vazební stíhání bylo politicky motivované; i navzdory protestům řady evropských zemí - z nichž k hlasitějším patřili právě Švédové a Finové.
Za teroristy turecký prezident, a nyní také jim řízená justice, označuje třeba i demonstranty, kteří v roce 2013 protestovali proti zničení istanbulského parku Gezi, nebo šiřitele názorů a informací, jež nejsou oficiálně posvěcené. Země, které takovýmto lidem udělují azyl či se jich jinak zastávají, se pak v Erdoganových očích stávají "podporovateli teroristů".
Inflace "a la turca"
Proč ale turecký prezident zacílil svou kritiku na Finsko a Švédsko právě nyní? Jde jen o jejich avizovanou touhu vstoupit do Severoatlantické aliance, kterou Ankara teoreticky může mařit?
V této souvislosti stojí za zmínku, že zejména ve Švédsku žije velmi početná kurdská diaspora, v jejíchž řadách je i nemálo podporovatelů PKK. Stockholm ji sice už také považuje za teroristickou organizaci, na rozdíl od Ankary ovšem nemá za teroristy syrské Kurdy jako takové. I pokud ale vezmeme v úvahu Erdoganovu snahu vyhandlovat vůči nim od obou zemí tvrdší přístup, zůstávají stále ve hře také další motivy.
Například odstranění sankcí na vývoz vojenských technologií, které řada aliančních zemí vůči Turecku uplatňuje už od doby, kdy zaútočilo na syrské Kurdy a provedlo plošné čistky po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016.
Další - a asi i pádnější důvod - může být čistě vnitropolitický. Ozřejmí jej pohled na volební průzkumy. Erdogan ostatně o svých pocitech z přijetí Švédska a Finska do NATO nemluvil s lídry zemí za zavřenými dveřmi, ale před skupinou loajálních domácích novinářů.
Dle důvěryhodných agentur se popularita prezidentovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) nyní pohybuje kolem 30 procent, tedy na historicky nejnižší úrovni za posledních 20 let. Dalších sedm procent má koaliční partner, nacionalistická MHP. Preference sjednocující se opozice ovšem podle šetření z minulého týdne už dosahují minimálně 44 procent. A po započtení hlasů pro malé strany by to číslo bylo ještě vyšší.
Jen kurdská levicově-liberální HDP, jejíž přední představitelé jako Selahattin Demirtaş si odpykávají dlouholeté tresty za "podporu terorismu", má dlouhodobě přes deset procent. Rok před volbami tedy opozice jako celek disponuje zřetelnou většinou a otevírá se před ní šance po dvaceti letech ukončit vládu jednoho muže a v zásadě i jednu éru.
Důvodů je řada, ale tím nejpádnějším je nebývale vysoká inflace (nyní oficiálně sedmdesátiprocentní) a rostoucí nezaměstnanost, přestože prezidentský systém a la turca, zavedený před pěti lety, měl přinést pravý opak.
Situace se vlivem války na Ukrajině bude v tomto ohledu jenom zhoršovat. Například jen sotva letos na tureckou riviéru dorazí sedm milionů Rusů a Ukrajinců. A drahé energie či obiloviny potáhnou pro většinu Turků již tak šílené ceny ještě výš.
Poslední trumf ?
Otevřenou otázkou ovšem zůstává, nakolik opozici vydrží její dosavadní jednota. Kurdská karta je jedním z mála trumfů, které Erdoğanovi ještě zbývají v rukou. Pokouší se rozehrát své oponenty proti sobě a současně mobilizovat zklamané voliče, na něž doléhají těžkosti a únava ze všech nesplněných slibů.
Zmiňovanému kurdskému uskupení HDP nyní vedle perzekucí jeho členů hrozí celkový zákaz činnosti a dalším opozičním partajím různé obstrukce i změny volebních pravidel.
Krom toho se současnému prezidentovi už jednou vyplatilo eskalování konfliktu mezi armádou a PKK. Když v roce 2015 poprvé ztratila jeho AKP většinu v parlamentu, před následnými předčasnými volbami mu ji právě tento krok pomohlo opět získat. Pokud by se nyní PKK rozhodla k větším útokům na cíle v Turecku (například v reakci na zesilující útoky armády), alespoň částečně by to oslabilo dominanci ekonomiky jako hlavního tématu voleb.
Erdoganova slova, kterými problematizuje vstup dalších dvou skandinávských zemí do NATO, jsou tak v prvé řadě připomínkou toho, že v zájmu udržení moci nebude váhat kdykoli znovu vytáhnout z rukávu kurdskou kartu.
Autor, historik a publicista, napsal o současném Turecku knihu Vzdorující demokracie.
