Donald Trump bývá v Česku srovnáván s Andrejem Babišem nebo Milošem Zemanem. Tu a tam se rozhoří debata, zda je spíš tím, nebo oním. Většinou je přirovnání k Trumpovi míněno jako negativní charakteristika. Nemáš rád Babiše nebo Zemana? Přirovnej ho k Trumpovi! (A naopak.)
(Poznámka na okraj: Je potěšující, že za přirovnání českého prezidenta k Donaldu Trumpovi nebude nikomu hrozit postih, ani kdyby parlament schválil paragraf o hanobení hlavy státu: protože takto se k nově zvolenému šéfovi Bílého domu přihlásila sama ve slohovém cvičení na téma „blahopřejný dopis“. Formulace „švestičky z vlastní zahrádky“ se v něm nevyskytla zřejmě jen proto, že ji nikdo z Hradu neuměl přeložit do angličtiny.)
Ale vážně – srovnávání Donalda Trumpa s oběma pány nám sice příliš nepomůže pochopit realitu vzdálené země s jinými problémy, odlišným fungováním politiky a důrazem na nám zcela cizí témata. Může nám ale pomoci porozumět našemu vlastnímu zmatení, které razantním nástupem k moci Babiš a Zeman, dominantní postavy současné české politiky, způsobili.
Je třeba to říct zcela na rovinu – Donald Trump, Andrej Babiš i Miloš Zeman bez nejmenších pochybností představují problém pro demokracii. Jediné pozitivní, co se dá o jejich vzestupu říct, je to, že – jak jsem psal v minulém komentáři – možná přišel dost brzy na to, aby se demokratům podařilo zareagovat a zabránit destrukci systému.
Nenechme se mýlit tím, že média mají po Trumpově vítězství pochopitelný sklon mudrovat, že se magnát možná pod tíhou zodpovědnosti umoudří, že by vlastně mohl udělat i leccos dobrého atd. Tak funguje lidská psychika – když nám hrozí nebezpečí, zveličuje ho, abychom rychleji utíkali. Když útěk i obrana selžou, opije náš mozek jinými chemikáliemi, které nám pomáhají se s nevyhnutelným průšvihem smířit.
České dohady o tom, zda je Trump spíš Babišem nebo Zemanem, jsou jen pokračováním naší staré známé debaty, zda demokracii v Česku víc ubližuje současný prezident, anebo ministr financí.
Zdá se, že za větší nebezpečí většina stoupenců tradiční liberální demokracie západního typu pokládá spíše Andreje Babiše. Miloš Zeman je jistě terčem silné kritiky, ale nemůže se pochlubit tím, že by se po jeho nástupu k moci zformovaly celé nové redakce, jejichž hlavním raison d’être by byl nesmiřitelný boj proti němu.
Už mnohokrát jsem při různých příležitostech vyjádřil názor, že tenhle pohled je chybný. Mohu si to dovolit napsat z pozice autora mnoha reportáží o pozadí Babišova byznysu, novináře, s nímž ministr financí komunikuje prakticky pouze prostřednictvím stížností na jeho práci, a nehrozí tedy (aspoň doufám) podezření, že bych Babiše chtěl jakkoliv protežovat.
Andrej Babiš i Miloš Zeman mají jedno společné – sledují hlavně byznysové zájmy. Ministr financí své vlastní, prezident zájmy těch, kterým vděčí za příjemný důchod v přepychových kulisách Hradu. Je mezi nimi ale jeden zásadní a pro Českou republiku fatální rozdíl – zatímco obchodní zájmy Andreje Babiše jsou spjaté s naší integrací v Evropě, zájmům Zemanova okolí je tato integrace na překážku.
Andrej Babiš by na rozpad Evropské unie, případně odchod Česka z ní, a bariéry všeho druhu mezi evropskými zeměmi těžce doplatil. V Německu a dalších zemích EU vlastní klíčové podniky, evropské dotace – ať už si o správnosti tohoto systému myslíme cokoliv – přinášejí Agrofertu stovky milionů korun.
Miloše Zemana naopak obklopují podnikatelé, kteří by na odchodu Česka z Evropské unie a návratu do ruské vlivové sféry pravděpodobně vydělali.
Současný šéf financí jistě není demokrat tělem a duší a při sledování svých mocenských (rozuměj obchodních) zájmů neváhá dělat kroky, které demokracii poškozují – třeba skrze své vlastnictví nasadit náhubek klíčovým a agendu udávajícím novinám v zemi. Demokratické postupy a rituály ho frustrují. Věří, že by bez nich byl schopen stavět dálnice mnohem rychleji. A dost možná skutečně byl – vždyť i tak ikonický stoupenec liberální demokracie, jakým je Francis Fukuyama, poukazuje na skutečnost, že společnosti v určité fázi rozvoje demokracii k ekonomickému boomu nepotřebují.
Ale právě tak je třeba říct, že Babiš na rozdíl od Zemana málokdy opouští rámec vymezený ústavou a nepsanými konvencemi demokratické veřejné debaty. Poslední dny přinesly další příklad. Jeden z nejbrutálnějších frontálních útoků na svobodu slova v Česku – návrh zákona o hanobení prezidenta – vzešel z iniciativy Zemanových spojenců a podporovatelů. Babiš ho odmítl.
Pro mnohé je záhada, proč Babiš, který tak skvěle dokáže roztáčet kolotoče v zábavním parku populismu, přenechává ty nejlákavější atrakce jiným. Proč – ve srovnání třeba právě s Milošem Zemanem – jen občas vybírá vstupné na horské dráze nenávisti vůči menšinám nebo na ruském kole odporu vůči Evropě, před kterými přitom stojí obecenstvo frontu.
Odpověď je přitom jednoduchá – protože pro svůj byznys potřebuje funkční a klidnou zemi integrovanou v Evropské unii. Jistě, je pro něj výhodné, když ji bude – pokud možno – ovládat on sám. Ale protože demokracie je podmínkou integrace v EU, musí Andrej Babiš své dominance dosahovat prostředky, které nebudou s principy demokracie v příliš do nebe volajícím rozporu.
Miloš Zeman a lidé kolem něj naopak potřebují důvěru v nynější směřování Česka maximálně nahlodat. V tomto smyslu je třeba dát za pravdu toporné angličtině jeho blahopřejného dopisu, v němž se český prezident hrdě (a trapně) prohlásil za „Czech Donald Trump”.
Ano, skutečně jím je on, ne Babiš. Ale ne z důvodů, které v dopise uvedl. Ne proto, že se svým zvoleným americkým kolegou sdílí stejný pohled na boj proti terorismu, Islámský stát a migraci. Společné jim jsou především netransparentní obchodní vazby jejich okolí na Rusko a zájem na narušení dosavadního společenského konsenzu a na společnosti plné barikád a příkopů.
Naděje pro svět spočívá v tom, že se Trump ukáže být spíš Babišem než Zemanem. Že rozdělování společnosti použil jako předvolební taktiku, ale dlouhodobě jeho obchodním zájmům bude svědčit spíš funkční a prosperující Amerika.
Ostatně – proč vlastně Donald Trump do bitvy o prezidentský úřad vůbec šel, ví asi jen on. Nevěřím, že na začátku kampaně on sám vážně počítal s úspěchem byť jenom v primárkách. Možná to bral jen jako další reality show, a až teprve teď přemýšlí o využití nemovitosti, kterou nečekaně získal do svého portfolia – Bílého domu.
Barack Obama bývá občas kritizován, že nesplnil očekávání s ním spojovaná. Donald Trump má lepší výchozí pozici – za totéž by si vysloužil ovace vestoje.
