V době, kdy se čeští komunisté chystají podpořit vznikající vládu, se objevují celé bedny filmových záznamů procesu s vrcholným komunistickým politikem Rudolfem Slánským. Je to samozřejmě paradox, náhodička, která na další politická jednání nebude mít žádný vliv, protože dnešní rozhodující mocní neberou zrovna ohledy ani na současná varování, natož ta minulá.
Tohle varování ale za to stojí: náhodou nalezené filmové záznamy ve dvaceti bednách možná významně doplní pohled na proces z roku 1952, který vstoupil do našich (beztak) krvavých a bizarních moderních dějin: komunisté tehdy zavírali a popravovali: 1. druhé komunisty, kteří se nelíbili. 2. druhé komunisty, kteří byli Židy. 3. druhé komunisty, kteří měli styky v cizině, a 4. druhé komunisty bez přívlastku; jen tak.
Historikové tak budou mít možnost ještě lépe prozkoumat proces: na filmovém plátně uvidí další tváře, gesta, oči (!). "Zažijeme to na vlastní kůži, ta atmosféra bude zpřístupněna," říká dokumentarista Martin Vadas, jako by nám už dnes některá politická vystoupení atmosféru z dob rudých vládců nepřibližovala jaksi mimoděk sama o sobě.
Co nám to všechno může ještě dnes přinést? Větší obezřetnost před totalitou? Větší obezřetnost při rozhodování, při volbách? Při hodnocení osobností a slibů? Při čtení zpráv? Každopádně proces s "protistátním spikleneckým centrem" ukazuje, že strach a nenávist se nemusí zastavit absolutně před ničím, když už se rozběhnou. Nebo že zaslepenost může být bez hranic. Že někdy spoléhání se na zdravý rozum a pochopení je prostě hloupost, protože kdykoli může obojí chybět. Tehdy jako teď.
"Stále se odvoláváš na svou věrnost straně… A zatím je tvoje láska silnější než tvoje stranické uvědomění. Jsi ochotna poddat se soucitu a lásce k člověku, který zradil. …Měla by ses stydět!" to je úryvek z monologu Lise Londonové, manželky jednoho ze souzených (a odsouzených) v procesu se Slánským - Artura Londona. Ten popsal celý proces v knize Doznání. Je to strašné čtení. Ale ještě v devadesátých letech se konala v Praze konference, které se tato žena účastnila - stále byla komunistkou. Prostě omyly patří k životu jako ke straně (komunistické), což znamená, že kdykoli mohou přijít omyly nové. To je jasné varování před fanatismem a zaslepeností všeho druhu, platné i dnes.
Řeknete, že nás ten proces už nemusí zajímat: co s ním? To si jen komunisté vyřizovali účty mezi sebou, pro nás jsou důležité jiné procesy. Z doby, kdy se drali k absolutní moci: procesy s Horákovou, s Píkou, kde vidíme, že někdo se nesvobodě pokouší vzdorovat. Ale Slánský… …to je "vzájemné" zabíjení. Jsou to jen vlci v rudé oboře vlků, nedoberete se poznání, že dobro zvítězí nebo prohraje, protože tam žádné dobro není. Ano: proces se Slánským je tak trochu boj zla s jiným zlem. Je to boj zločinců s jinými zločinci. Svým způsobem to tak i komunisté možná chápali, jako něco "svého": "Komunistická vláda se ani nezastaví a neřekne odpusťte, nepronese ani slovo politování. Přiznává se k vraždě, ale myslí, že do toho nikomu nic není. To je strašné gesto diktatury: mohu dělat, co chci, a nikomu nejsem odpovědna," psal o Slánského procesu Ferdinand Peroutka v roce 1955, kdy se poprvé ukázalo, že špionáž hlavních odsouzených byla jen falešnou záminkou.
Protože celý ten proces, ta hromadná vražda, byla jen Stalinova intrika a výstraha: pomsta Židům, varování odvážným a mlýnek na strach, nic víc.
Proces s Rudolfem Slánským ale názorně ukazuje, co bylo hlavním hnacím motorem rudých vládců: nenávist. Nenávist, větší či menší či obrovská, která provází komunisty od počátku, která je skutečným přesvědčením mnohých z nich; "Nejhlouběji (v tvém srdci), chudý, vidím nenávist," píše komunistický básník Jiří Wolker. "Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu," shrnul Karel Čapek. Ten k tomu dospěl na začátku třicátých let minulého století, Wolker psal o nenávisti v letech dvacátých. Tehdy jako dnes síla komunistů v této zemi nebyla rozhodující, ale… prostě pak se to změnilo a slova se "jen" naplnila.
Přesto můžete tvrdit, že komunisté dnes už slábnou, že jejich síla upadá. Možná je to opravdu tak, ale jestliže zde nebudou oni, jsme si jisti, že nenávist jako taková zmizí? Nebo se zase objeví, přijde a bude větší, menší, či obrovská? A jen nevíme, kdy a jak se projeví? Nebo už se projevuje; vidíme výhonky nenávisti dnes: v proslovech politiků a náznaky strachu v chování těch, kteří je slepě následují? Asi by nebylo špatné si těchhle výhonků všímat: možná pak nenávisti dovedeme lépe čelit. A možná proto by stálo za to sestřih z procesu se Slánským promítat hromadně ve školách, na besedách, při různých příležitostech. A sledovat oči těch zúčastněných na filmovém plátně: najdeme v nich nenávist nebo jen strach? A pak vyjdete z toho kina a můžete sledovat oči skutečných lidí. Co v nich uvidíte?
